Neverbální projev jako prevence útoku neznámým útočníkem 1/2

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Sebeobrana | Vytvořeno: 22.10.2014 | Zobrazeno 5628x

V souvislosti se sebeobranou se hovoří o tom, že na to, zda budeme napadeni neznámým útočníkem, má velký vliv i to, jak se pohybujeme. Proto jsem se rozhodl udělat menší rešerši ve mně dostupných materiálech na toto téma a napsat tento dvoudílný článek s výtahem základních informací.

POZNÁMKA 1: Toto téma patří správně do oblasti sebeochrany. Laikové obsahy pojmů „sebeobrana“ a „sebeochrana“ někdy směšují, ale pro ty, kteří se sebeobranou zabývají podrobněji, je potřeba toto rozlišovat. :-)

POZNÁMKA 2: Rozhodl jsem se připojit i výklad pojmu „viktimizace“, který v oblasti sebeobrany a sebeochrany není moc používaný. Dle Doc. Čirtkové tento výraz „označuje proces zraňování a poškozování jedince.“ „Trestný čin je pro oběť pouze počátkem, úvodním dějstvím. Startuje automaticky následující pochody. Jde o celý proces, který nazýváme „viktimizací““.

První výzkum v této oblasti provedli v roce 1981 Betty Grayson a Morris I. Stein. Tito dva psychologové z New Yorku se rozhodli zjistit, jak si pachatelé vybírají své oběti. Natočili jedince pohybující se po chodnících rušných ulic New Yorku. Toto video následně ukázali 53 odsouzeným ve věznici na východním pobřeží, kteří si zde odpykávali tresty za násilné činy na neznámých obětech jako loupežná přepadení, znásilnění a vraždy. Vězni byli požádáni, aby každou osobu posoudili jako potencionální oběť a na stupnici od 1 do 10 ohodnotili, jak snadnou obětí by daný člověk byl.

Vyhodnocením získaných odpovědí si ověřili obecně známé informace, ale i důležité nové poznatky. Svým výzkumem potvrdili několik očekávaných rozdílů, jako že je snadnější napadnout ženy a starší lidi než muže nebo mladší osoby. Došli ale i k dalším zajímavým zjištěním. Více než polovina vězňů označila některé mladé lidi jako potencionálně vhodnější pro napadení. Vědci tedy došli k závěru, že výběr není tolik ovlivňován pohlavím, rasou nebo věkem. Některé drobné ženy nebyly vybrány za potencionální oběti, zatímco někteří velcí muži byli. Takto získaná data dále poskytli profesionálním tanečníkům k jejich posouzení pohybu jednotlivých osob. Za využití speciálního softwaru na analýzu pohybu lidského těla tanečníci došli k závěru, že osoby vybrané za vhodné potencionální oběti se pohybují méně koordinovaně než ty osoby, které nebyly označeny jako vhodné pro útok.

Ačkoli profesoři Grayson a Stein zjistili, že to, jak se pohybujeme (neverbální projev), má vliv na to, jestli se staneme obětí násilného činu nebo ne, jejich výzkum měl zřejmé metodolické nedostatky. Profesoři například ve svém výzkumu nezohlednili oblečení, které měli lidé na záznamech na sobě. Kritizované nedostatky se snažili již eliminovat další výzkumy v této oblasti. Všechny následné výzkumy ale potvrdily, že náš neverbální projev je jedním z důležitých aspektů prevence útoku hned vedle povědomí o situaci (o okolí, kde se nacházíme). Grayson a Stein jako první definovali následující základní nonverbální projevy, které jsou potencionálním útočníkem posuzovány: postoj, řeč těla, rychlost chůze, délka kroku a již zmíněná pozornost k okolí.

V roce 1988 Montepare a Zebrowitz-McArthur provedli velmi podobný výzkum. Také zaznamenali na video přirozenou chůzi skupiny osob různého věku. Účastníky ale oblékli do přiléhavého obleku z lycry. Nejprve je ukázali posuzovatelům za normálního světla. Potom na oblečení připevnili reflexní body do „uzlových“ biomechanických míst jako ramena, kolena, lokty atd. Následně ukázali posuzovatelům jen pohybující se body. Tento výzkum, kterým byly odstraněny připomínkované nedostatky prvotního výzkumu z roku 1981, došel ke stejným závěrům. A to presto, že byly odstraněny „vedlejší“ podněty jako oblečení nebo detaily postavy posuzovaných osob (muskulatura, pohlaví, věk).

Montepare a Zebrowitz-McArthur vyhodnocením výsledku došli k totožnému závěru, že je zde vztah mezi řečí těla a submisí, dominancí a silou a logicky tedy i vztah k posuzování zranitelnosti. Podobný výzkum později provedla i Lucy Johanson z University v Canterbury na Novém Zélandu. Použila také metodu pohybu retenčních reflexních bodů Point Light Walker, který zobrazuje čistý pohyb těchto jednotlivých bodů. I z takto zobrazeného pohybu bylo možno vyčíst znaky jako pohlaví nebo náladu. Pomocí této technologie vědci dokázali, že i když byly odstraněny veškeré další informace k posuzovaným osobám a zůstal k posouzení jen pohyb, stále byli někteří jedinci vybíráni za potencionální oběť. To dokazuje, že posuzování vhodné oběti je založeno na tom, jak se oběť pohybuje. Jak tato metoda vypadá včetně zapracovaných výsledků výzkumu, můžete vidět zde. Na modelu si můžete i volit mezi pohyby muže a ženy, pohyb těžký vs. uvolněný, nervózní vs. relaxovaný a veselé vs. sklíčený.

Marzynski a Degelman v roce 1996 zjišťovali zranitelnost tím, že nahrávali specifické přirozené pohyby u žen (délka kroku, pohyb horních končetin, přesouvání váhy a pohyb nohou) tak aby vytvořili klipy znázorňující typické pohyby oběti a také vytvořili klipy, které měly znázornit pohyby „ne-obětí“. Tyto záběry nechali posoudit 33 policistům a 41 studentům.

Mnoho vědců se pokoušelo od roku 1981 do současnosti identifikovat neverbální projevy a jejich význam pro prevenci kriminality – jak je využít k tomu abychom se nestali obětí ze strany útočníka, který nás osobně nezná. Používali k výzkumu rozdílné přístupy, ale v závěru došli ke stejným výsledkům, které ukazuje následující tabulka.

V druhém díle se podíváme více na „vnitřní faktory“ projevů zranitelnosti v našem pohybu.