Neverbální projev jako prevence útoku neznámým útočníkem 2/2

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Sebeobrana | Vytvořeno: 29.10.2014 | Zobrazeno 4902x

V prvním díle tohoto článku věnovanému neverbálním projevům a jejich vlivu na to, jestli budeme vybrání pro útok neznámým útočníkem, jsem se věnoval samotným neverbálním projevům (pohybům těla). V této části se budu více věnovat vlastnímu vnímání zranitelnosti a viktimizaci jakožto faktoru ovlivňujícímu náš neverbální projev. Podívejme se tedy na výzkumy, které se těmito „vnitřními“ faktory zabývaly v návaznosti na náš neverbální projev.

Vědci Johanson, Hudson, Gunn a Gamer (2004) zjistili, že náznaky externí zranitelnosti diferencovaně záleží na posuzování bezpečí externího prostředí. Vědci trénovali jednu skupinu žen tak, aby působila jako nezranitelná cestou využití pohybu zjištěných profesory Graysonem a Steinem v roce 1981. Druhou skupinu nijak nepřipravovali. Obě skupiny žen požádali, aby si představily, že se pohybují nejprve v bezpečném prostředí a následně v prostředí nebezpečném. Z toho vědci pořídili video záznamy a ty nechali následně posoudit další skupině účastníků výzkumu. Ti měli posoudit, které ženy jsou snadné potencionální cíle pro útok a které ne.

Skupina netrénovaná na základně zjištěných poznatků Graysona a Steina byla označena jako signifikantně více zranitelná v podmínkách bezpečného prostředí než v podmínkách nebezpečných, zatím co u trénované skupiny nebyly nalezeny rozdíly v návaznosti na podmínky (pohyb v (ne)bezpečném prostředí). To znamená, že trénované a netrénované “cíle“ jsou stejně nezranitelné, když pociťovaly ohrožení s tím, že trénovaná skupina si udržovala svoji nezranitelnost i v bezpečném prostředí. Zatímco u netrénované skupiny se objevili znaky zranitelnosti, když se cítila bezpečně. Toto zjištění znamená, že kognitivní a emocionální nestálost se okamžitě (lehce) projeví na pohybech těla a tedy i na tom jak druzí vnímají naši sílu nebo slabost.

Avšak výzkum také ukázal, že lehce zranitelná chůze muže být instinktivní. Tudíž obranný trénink vnějších náznaků zranitelnosti může sloužit ne k instruování jednotlivých pohybů, ale k dodání odvahy potencionální oběť projevovat tyto instruované náznaky nezranitelnosti (pohyby) v obou případech. Když se cítí být v bezpečném i v nebezpečném prostředí.

Změny ve vnímání zranitelnosti v podobě neverbálních projevů záleží na tom, jak sami vnímáme svou zranitelnost. Jinými slovy vnímání sama sebe muže být stejně důležité nebo i skutečně mnohem důležitější, než aktuální počet, druh nebo závažnost činů podílejících se na předchozí viktimizace. Osobně se mi s tímto tvrzením nechtělo souhlasit. Mé zkušenosti mne vedly spíše k závěru, že míra viktimizace se přímo podílí na osobním pocitu bezpečí a tím i hodnocení vlastní zranitelnosti. Níže uvedené výzkumy ale poukazují na zajímavý a oprávněný argument, že určitá rezistence vůči vnímání viktimizace nám pomáhá se nepovažovat za oběť. Ale pěkně popořádku k jednotlivým výzkumům zahraničních vědců.

Theriot, Dulmus, Sowers a Johnson (2005) zkoumali sebeidentifikaci dětských obětí šikany na základní a střední škole. Dotazovali se na dobu, druh a frekvenci šikanování. Evidencí a vyhodnocením odpovědí došli k závěru, že za oběti šikany se považovaly ty děti, které byly vystaveny více způsobům šikany, častěji a po delší dobu.

Stockdale, Hangaduambo, Duys, Larson a Sarvela (2002) také zjistili, že studenti, kteří sami sebe identifikovali jako oběti šikany, byli více podrobeni verbální a fyzické šikaně v předcházejících 7 dnech než ti, kteří se jako oběti šikany neidentifikovali.

Greenberg a Beach (2004) hovořili s 422 oběťmi krádeží a loupeží v Pittsburgu (Pennsylvania USA). Dotazovali se na detail trestného činu, na zkušenosti s takovýmto jednáním, hodnotu chybějícího majetku, emocionální a sociální újmu tímto činem způsobenou včetně vnímání sebe jako oběti. Míra tohoto vnímání byla posuzována formou, zda se poškozený(á) cítí natolik býti obětí, že by čin nahlásil(a) na policii. Důležitým zjištěním této studie bylo, že ti, kdo prožili více strachu, se snadněji identifikovali jako oběti na policii. V kontrastu k tomu ti, kteří se cítili více naštvaní a rozrušení a ti, kteří kriminální čin hodnotili více racionálně, se spíše za oběť nepovažovali.

Výsledky těchto studií ukazují to, co se očekávalo. Ti kteří se více bojí, častěji nahlásí čin na policii. Strach tak reflektuje, jak vnímáme svoji zranitelnost a identifikace sebe sama jako oběť také reflektuje osobní vnímání vlastní zranitelnosti.

Podle Sarah Wheeler (2010) tyto studie ukazují, že druh kriminality, celkový součet frekvence kriminálních činu, více nákladná kriminalita (ztráta majetku), aktuální závažnost kriminality versus vnímaná závažnost kriminality a nárůst strachu je spojeno ze sebeidentifikací jako oběti nebo vlastním vnímání zranitelnosti. Pokud jde o náznaky zranitelnosti v řeči těla, tyto odrážejí celkovou míru vlastního vnímání zranitelnosti, které muže mít při nejmenším stejnou důležitost jako objektivní posouzení předcházející viktimizace. Sarah Wheeler tak stanovila tezi, že při nezměněné úrovni minulé viktimizace, pohyby těla naznačující zranitelnost jsou přesto měněny a to změnou vnímání vlastní zranitelnosti.

Vědci v uvedených výzkumech ukázali, že na našich neverbálních projevech, které nás identifikují jako potencionální oběť, se podílejí významnou měrou vnitřní faktory jako míra viktimizace a to jak sami sebe vidíme jako oběť. Vzájemný vztah těchto faktorů popsali jako nejdnoznačný. To, že se staneme obětí trestného činu, automaticky neznamená, že se sníží náš pocit bezpečí, tedy hodnocení vlastní zranitelnosti. To, zda viktimizace bude mít vliv na vnímání osobní zranitelnosti a následně na náš neverbální projev, záleží na naší míře odolnosti vůči konkrétní míře trestné činnosti na nás spáchané.

Závěr

Na základě uvedených výzkumů je patrné, že jsou specifické neverbální projevy, které nás identifikují jako potencionální oběť bez ohledu na věk, pohlaví a tělesné parametry. Je tedy důležité tyto poznatky, v úzké návaznosti na pozornosti k okolí, zakomponovat do výuky sebeochrany/sebeobrany. Je ale také důležité se neomezit jen na samotné definované neverbální projevy, ale i na související „vnitřní“ psychologické faktory.

POZNÁMKA 3: Mé zkušenosti s výukou ženské sebeobrany mne vedou k závěru, že toto platí obzvláště pokud pracujete s obětmi trestných cinů nebo lidmi, kteří nemají zpracované „démony“ v podvědomí. Bez práce na psychice nelze účinně docílit změny neverbálních projevů.

Související články:

Neverbální projev jako prevence útoku neznámým útočníkem 1/2