Povídání nejen o protiúderovém obleku – proč jej (ne)používat při tréninku

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Sebeobrana | Vytvořeno: 26.9.2010 | Zobrazeno 5604x

“Z každých sta bojovníků, deset by tam vůbec nemělo být. Osmdesát jsou jen pohyblivé terče. Devět jsou skuteční bojovníci a máme štěstí, že jsou s námi po boku na bitevním poli. A pak je tam jeden, a to je Válečník. A ten přivede ostatní zpátky domů” Heraclitus

Používání protiúderového obleku do tréninku sebeobrany pro civilní výcvik je otázka posledních 15–20 let, kdy se objevil první Red Man a po něm další více či méně zdařilejší verze. V současné době patří mezi nejlepší protiúderový obleky High Gear vytvořený Tony Blauerem. Cílem tohoto článku však nebude zhodnotit klady a zápory jednotlivých obleků, ale spíše si osvětlit důvody, proč se obleky začaly používat i v civilní sebeobraně, jaký mají účel a kde jsou jejich limity. Pro vysvětlení se musíme vrátit dále než je výše zmíněných 15–20 let….vše začalo už před druhou světovou válkou, kdy William Ewart Fairbairn a Eric Antony Sykes vyvinuli systém, který by zlepšil technickou i psychickou připravenost policistů i vojáků v boji (podrobněji jsme o tomto psali zde). Proto vyvinul principy cross tréninků (tedy tréninků ve více než jednom bojové umění, jako je box, jujutsu, wrestling, apod.) a poté tzv. killing house, které sloužily nejen k nácviku motorických dovedností vojáků a policistů v reálných konfliktech, ale killing house je také připravoval na fakt, že musí zabíjet (je-li to nutné). Pak tu byl výzkum B.F. Skinnera o operantním podmiňování, o kterém si povíme později. Nejdříve však začněme jiným výzkumem – výzkum generála Marshalla, kde začíná naše povídání….

Radši se potit na cvičišti, než krvácet na bojišti…

Generál S.L.A. Marshall v roce 1947 zkoumal, kolik procent vojáků skutečně dokázalo zmáčknout spoušť proti svému nepříteli během druhé světové války, kdy bojovali v celé Západní Evropě a v Pacifiku. A to, co zjistil, bylo neuvěřitelné. Když pěšáci přišli do kontaktu s nepřítelem, jen pouhá čtvrtina z nich byla schopna spustit palbu. Nejzajímavější objev však byl, že množství vojáků, kteří se skutečně snažili zabít nepřítele, není 25%, ani 10%, ale pouhých 2%…

Armáda tehdy podnikla rozsáhlý výzkum, který by zkontroloval tyto výsledky a například letectvo zjistilo, že vice jak polovinu sestřelů ze vzdušných soubojů má na svědomí jen asi 1% jejich letců. Výzkum tak plně potvrdil Marshallovy čísla. Od bitvy u Waterloo po bitvu u Ardén veškerá čísla ukazovaly, že jen hrstka vojáků byla schopna zabíjet. Toto bylo i později prokázáno dalšími odborníky jako je Dave Grossman nebo Richard A. Gabriel. Ukazuje se, že skutečně méně jak čtvrtina vojáků v konfliktu střílí, aby skutečně zabili.

Proto se armáda v pozdějších letech soustředila na to, jak tento zabijácký instinkt ve vojácích posílit. Dle opakovaných průzkumů se ukázalo, že pouhá 2% běžných lidí (tedy ne vojáků) je schopna v případě nutnosti zabíjet. Nejdříve se pokoušela ovlivnit mysl vojáka různými psychotropními látkami (jako například LSD nebo TCP – Andělský prach), které ale vyvolávaly více problémů než užitku. Lékaři například dokázali zbavit vojáka strachu, ale tím jej zbavili i všech ostatních emocí. Tím se taový voják dostal do stejné skupiny jako agresivní sociopaté a proto od tohoto směru výzkumu později upustila. Místo chemického ovlivnění mozku se zaměřila na přemostění přirozeného odporu člověka k zabíjení a současně i eliminaci doprovodných reakcí člověka jako je zvracení, pokálení či pomočení, což jsou přirozené projevy strachu. Použila proto několik metod, které umožnily v kritických situacích “vypnout” přední mozek.

Přední mozek patří v evolučním vývoji k nejmladším částem mozku. Nachází se hned pod lebeční klenbou a je to přesně ta část, která je zodpovědná za racionální myšlení. Pod ním jsou starší, instinktivnější části, které máme již miliony let. Lidé často popisovali, jak jim v děsivé situaci často “zamrzne mozek” a je pro to dobrý důvod. Když jste vyděšení, převezme velení starší, primitivnější část mozku. Hluboko ve spánkovém laloku se nacházi tzv. amygdala. Jde o část mozku zodpovědná za detekci hrozby. Přijímá přímé senzorické impulzy přes oči, uši, chuť či hmat, takže když jste svědky nečekané exploze, vaše amygdala se o tom dozví už za 12ms. Poté, co se tyto informace k amygdale dostanou, amygdala vyšle sérii odpovědí, které jsou adekvátní právě povaze podnětu. V tomto okamžiku přední mozek zodpovědný za racionální myšlení je kompletně odstaven z provozu. Podobně nelze diskutovat s někým, kdo je bez sebe strachy nebo vzteky. Protože racionální myšlení je biologicky vypnuto. Armáda se snažila o co nejrychlejší vypnutí racionalní části mozku (přední mozek), které z nás dělá lidi a využití pouze amygdaly, která by dala příkaz k jednání bez současných morálních posuzování provedené reakce.

Armáda se také zaměřila na válečný stres a zjistila, že vojáci z první linie trpěli kromě tunelového efektu take zvláštními velejšími účinky. Během občanské války v Americe hlásili vojáci paralýzu, ale jen v ruce, která držela zbraň, podobně i Němci za druhé světové války trpěli omrzlinami, ale opět jen ukazováčků, kterým mačkali spoušť. Klíč byl v tom že tyto nemoci nesloužili k tomu, aby se voják dostal z bitevního pole…k tomu jim stačila obyčejná plíseň na nohou nebo průjem, ale byly to fyzické symptomy hluboce zakořeněného odporu k zabíjení. A je jedno, jestli se jedná o klidovou situaci nebo bitevní vřavu. Tento zakořeněný hluboký odpor je takřka v každém člověku neustále přítomen.

Dělaly se take průzkumy na vojácích v prvních liniích, které byly nepřetržitě 60 dnů v boji. Například na pláži v Normandii neměli šanci být vystřídáni, protože museli tlačit nepřítele neustále před sebou. Vojáci tak byli nonstop ve smrtelném nebezpečí, 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu, několik měsíců. Marshall během svého výzkumu zjistil, že celých 98% vojáků, kteří neměli možnost si vydechnout, byli nakonec určitým způsobem duševně postižených. A zbývající 2% byli sociopati, kterým se to líbilo….Moderní výzkum však ukázal, že ta dvou procentní skupina je daleko komplexnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Asi polovina z této 2% skupiny jsou skutečně agresivní sociopati, ale druhá polovina je něco úplně jiného. Pokud nemáte v hlavě místo pro násilí, jste ovce. Jste prostě zdravý, slušný a pracující člen společnosti. Pokud máte v mozku místo i pro násilí, ale nemáte pochopení pro lidské emoce, pak poměrně úspěšně naplňujete definici agresivního sociopata – násilí ANO, pochopení NE. Pokud však máte obojí, pak máte silnou kombinaci, nejste sociopat, ale ani ovce. Tento typ lidí se označuje jako ovčácký pes, bojovník, policista. Ve svém povolání jste úspěšným bojovníkem, ale pak přijdete domů a jste pohodový člověk, který je šťastný za klid domova. A právě na tento typ lidí, se armáda hodně zaměřuje ve svých výzkumech.

Instinkt přežití je instinktem pouze v rámci druhu a když se nám vypne přední mozek, s ním se vypnou i naše poznávací, racionální procesy a naše přirozená reakce je: “Hej, neměli bychom spolu bojovat. Měli bychom spíše stát zády k sobě a čelit tygrům, medvědům nebo vlkům.” Tuhle část lidskosti se armáda dlouhodbě snaží eliminovat během válečného konfliktu, protože jinak by vojáci nestříleli proti nepříteli. Podobné konflikty v chování můžete vidět například při rvačkách na školních hřištích. Tam spolu nebojují na život a na smrt, ale pouze pro dokázání si, kdo je ve smečce “alfa samec”. Pokud by totiž chtěl jeden druhého zabít, šel by rovnou po očích nebo po krku. Ale v drtivé většině případů jde jen o zaujmutí dostatečně přesvědčující pózy. Nejedná se o boj, ani útěk, jen o pózu. Pokud protivník uzná, že je ten druhý alfa samec, vzdá se a alfa samec již dale neútočí…nemá již důvod. Ve válce se však jde o krok dale, kdy nejde jen o prokázání, kdo je alfa samec, ale o totální likvidaci protivníka.

V bitvě, když vám adrenalin vypne přední mozek, se muži dostanou do roviny zaujímání póz místo zabíjení. Tohle dělají zvářata, když bojují s někým vlastního druhu. Snaží se tak urovnat neshody, snaží se ukázat svou nadřazenost. Jejich soupeření vypadá divoce, ale jen málokdy končí smrtí. V případě lidí jde však o něco jiného. Lidé se v bitvě spíše snaží nepřítele zastrašit a odehnat a střílí proto, aby ukázali, že mají zbraň. Zaujímají pózu alfa samce. A existují i antropologické výzkumy, které toto potvrzují. Například mnoho kmenových konfliktů bylo převážně symbolického charakteru se spoustou křiku a posměšků. Zabito však bylo jen málo lidí. Ale i daleko modernější konflikty, jako byla například bitva u Waterloo, byla doprovázena spoustou těchto póz. To vysvětluje i fakt, že armády měly na sobě tak zářivé uniformy. Mohou vypadat neprakticky pro nás, kteří vyrostli v epoše kamufláže, ale to je přesně proto, že ten, kdo ji měl na sobě, chtěl být viděn. Epolety, lesklé prýmky a velikosti klobouku. To vše má říkat:”my jsme větší než vy” A ten lomoz, které tyto armády vydávaly, od bubnů, přes dudy a bojové pokřiky, či hromadné nasazování bajonetů, to vše mělo nepřítele odstrašit a zahnat dříve, než bitva vůbec začala. Není to o zabíjení, ale o psychologickém vyhrožovaní.

Pokud se vám podařilo zlomit nepřítele, ještě před samotnou bitvou, máte bitvu prakticky vyhranou a navíc bez většího zabíjení. Pak je to o tom, komu dříve povolí nervy a z boje uteče. A když nikomu nervy přesto nepovolí a obě armády se střetnou tváří v tvář, člověk by očekával, že dojde k obrovskému masakru. A znovu výzkumy odporují teoriím o masovém vraždění. V první polovině osmnáctého století podnikla pruská armáda experiment, aby zjistila, jak efektivní je jejich pěchota. Vzali jednotku a nechali ji střílet z mušket na papírové terče na různé vzdálenosti. Jejich procento zásahu bylo velmi dobré – až 60–70% úspěšných zásahů. Ale když stejná jednotka střílela na nepřítele v boji, jejich úspěšnost byla naprosto odlišná. Tisíc mužů by na krátkou vzdálenost mělo být schopno zastřelit na krátkou vzdálenost více jak pět set nepřátel. Skutečnost je ale velmi zajímavá: zabili tři (3). Kdyby se chtěly armády napoleonské éry zabít, byl by daleko jednodušší způsob, jak toto provést. Dlouhý luk je daleko rychlejší a přesnější než mušketa. Za minutu dokázal vypustit až dvanáct šípů se smrtonosnou přesností. Mušketa za tuto minutu vystřelila dvakrát až třikrát a často se zasekávala. Ale byla hlasitá a nadělala spoustu kouře a naháněla strach. Pomáhala však vytvářet nezbytnou pózu, která měla zastrašit protivníka.

Lékařské výzkumy prokázaly, že čím blíže jsme nepříteli, tím horší je jej zabít. Proto například letci bombardérů neměli tak vysoké procento post válečných syndromů, jako se vyskytoval u pěšáků, kdy byli nuceni zabíjet právě tváří v tvář. Evoluce zbraní se řídí jedním důležitým pravidlem – vzdáleností. Podíváte-li do velice dávné historie na zbraně používané při zabíjení jiného člověka, šlo především o kameny, které musel útočník držet v ruce, když chtěl jiného člověka zabít. Jít po krku nebo po očích s holýma rukama je velmi náročné na provedení a proto byl kámen nejlepší volbou, jak zkrátit dobu, kdy se musí provést likvidace jiného člověka. Kámen tak dodává sílu potřebnou k úderu, ale hlavně odstraňuje nutnost fyzického kontaktu.“Udělal to kámen, ne já, to na něj má padnout hřích za zabití“, jde fakticky o první oddálení se od reality. Od kamene se přešlo na nože, mačety, meče, kyje, oštěpy až po střelné zbraně a zbraně hromadného ničení, kdy smrt milionů lidí lze způsobit v „klidu domova“ jedním neosobním zmáčknutím tlačítka…Vše je to o tom, dostat se od zabíjení co nejdál, od důkazů o vašich činech, kdy jste zabili jiného člověka. V celé historii lidstva zemřelo nejvíce lidí na dlouhé vzdálenosti – šípem, dělem a kulometem. Největší rozvoj vedení války byl zaznamenán s rozvojem letectví. Například nejvíce lidí ve Vietnamu zemřelo právě díky použití bombardérů B-52 a ne díky pozemním bojům.

Po americké občanské válce v bitvě u Gettysburgu (1.-3.7.1863) byla většina z desítek tisíc nalezených zbraní nabita a více jak polovina jich byla nabita i vícekrát. Jedna dokonce třiadvacetkrát. Muži stáli uprostřed bitvy, kdy jim kluky létaly nad hlavou a oni v klidu nabili svou zbraň, zamířili a…nevystřelili. Pak opět nabili a opět nevystřelili…anebo vystřelili nad hlavu protivníků. Opět důkaz přirozeného hlubokého odporu k zabíjení. Za druhé světové války bylo drtivé množství vojáků zabito leteckým bombardováním, kdy cíle nebylo fakticky vidět anebo dělostřeleckou střelbou, kdy jedno dělo obsluhovalo více lidí…minimální množství zemřelo v boji tváří v tvář.

Proto například i při popravování zajatců bylo a je jednodušší střílet zajatce do týla než mezi oči. Páska pro odsouzeného nebyla kvůli němu, ale právě kvůli katovi, který nemusel vidět zoufalý a zděšený výraz v očích v okamžiku popravy. V okamžiku smrti se stáhnou obličejové cévy, protože tělo vypíná přívod krve do vnějších částí těla, proto člověk i zbledne a kolem očí a nosu se vytvoří bílé skvrnky, oči se doširoka otevřou, kat přímo vidí odpověď na strach, a že tento vyděšený člověk se bojí právě jeho…

Harvardský psycholog B.F. Skinner v roce 1938, kdy byla na spadnutí druhá světová válka, vydal knihu The Behavior of Organism, která popisuje chování zvířat (holubů) na základě různých podnětů, které mohou být předem definované – tzv. Operantní podmiňování. Tento výzkum prováděl na zvířatech, které odměňoval za provedený úkon a nastavil tím vzorce chování, které vyústily v určitou odměnu. Na určitý signal (zvuk či světlo), provedlo zvíře určitý úkon a tak bylo odměněno. Časem ani signál nebyl potřebný a zvířata vykonávala určené úkony proto, aby získala odměnu. Podobně jako v případě výzkumů I.P.Pavlova. Skinner se však nezajímal primárně o zvířata, ale chtěl dokázat, že je možné použít operantní podmiňování u lidí v boji. Doporučil proto armádě, že je nutné co nejvíce přiblížit trénink reálnému stavu a poté i operantní podmíňování bude úspěšné nejen v laboratorních podmínkách na cvičišti, ale i v boji. Například ve druhé světové válce byly vynikající zbraně, i vynikající vojáci, ale výsledky byly špatné. Proč? Protože výcvik byl špatný, kdy vojáci se učili střílet na papírové kulaté terče, které ani v nejmenším nepřipomínaly protivníka. V boji na bitevním poli žádný takový terč nikdy na vojáka nezaútočil, proto vojáci nebyli připraveni na takovou situaci, když nastala a obyčejně selhali. Proto bylo potřeba vymyslet tzv. simulátory zabíjení, aby se celý proces co nejvíce přiblížil realitě. A zde právě přichází Fairbairn a Sykes, kteří svou koncepcí killing house přesně dodali, co armada potřebovala. Vojáci tak byli postaveni před realistické fotografie či figuríny útočníků, během akce se pouštěly hlasy a zvuky z boje tak, aby měl voják pocit, že je uprostřed bitvy. Takový intenzivní trénink naučí jejich amygdalu, aby nevysílala určité reakce a tak nejsou normální motorické funkce ovlivněny třesem a spoustou jiných nepotřebných odpovědí. Bojový trénink je fakticky o prožití aktu zabíjení stále a stále dokola v čím dál realističtějších prostředích. Ze začátku je tep netrénovaného člověka na hodnotách mezi 200–250 tepech za minutu. Postupně, s opakujícícm se tréninkem, tep klesá, třes rukou se zmirňuje, stejně tak jako další projevy stresu.

Nakonec armada dosáhla takové úspěšnosti, že ve druhé světové valce střílelo jen 15% vojáků, v korejském konfliktu to bylo dle testů již 50% a například ve válce o Falklandy již 95% vojáků bez problému střílela na svého útočníka. Nebo při konfliktu v Mogadishu (1993), kdy byl sestřelen vrtulník Black Hawk s jednotkou Rangers. A ti, ačkoliv stáli proti stejné palební síle více jak 12 hodin, dokázali zabít asi 360 Somálců při ztrátách jen 18 Američanů.

Za posledních patnáct let se tak armádě již podařilo překonat lidský odpor k zabíjení právě díky několika zásadním změnám při výcviku:

1. Začala démonizovat nepřítele, aby vyvolala správné emoce. Tak byli Němci popisováni jako násilníci a bolševici jako nelidská zvířata, která je potřeba zabíjet, zabíjet a zabíjet. Vojáci nesměli vidět svého nepřítele jako Hanse nebo Serjožu, který má doma rodinu, ale jako bestiálního vraha, který by neváhal vyvraždit celou rodinu s krutým úsměvem na rtech.
2. Vyměnila klasické terče používané při nácviku přesnosti střelby za realističtější terče, jako jsou fotografie lidí, které se tvářili násilně, měli v ruce zbraň, případně se schovávali za rukojmí. Případně ještě dodala figuríny násilníků, které při zásahu krvácely, apod.
3. Zavedla používání Killing house nejen pro speciální jednotky, pro které byly původně určené, ale i pro řadové vojáky, aby co nejvěrněji simulovala reálný konflikt. Voják si tak měl možnost vyzkoušet jednotlivé taktické postupy s použitím nesmrtící munice (například FX střelivo) a přesto měl velice podobné psychologické reakce jako ve skutečném boji.
4. Opakovaným tréninkem se jí podařilo vypnout přední mozek, postavila vojáky na úroveň vyšších savců a naučila amygdalu přesně definovaným reakcím. Vojáci tak začali uvažovat o zabíjení jako o automatickém drilu, kdy je potřeba jen udělat bang – bang – bang a mají splněno. Už neřeší (v danou chvíli), jestli je to správné, jestli to není náhodou otec od rodiny, jestli jej protivník skutečně chce zabít, apod. Toto již během samotného boje neřeší.

V současné době se armáda již několik desetiletí potýká s dalším problémem:naučila sice vojáky efektivně a automaticky zabíjet, ale objevil se problém, který řeší vojáci poté, co zabili a jak se naučit žít s následky. Jak se mají vyrovnat sami se sebou, jak vyřešit noční můry a závažné trvalé psychické problémy. Poprvé se to začalo systematicky řešit již po válce ve Vietnamu a tento problém byl pojmenován jako vietnamský syndrom. Podobný syndrom se objevuje prakticky ve všech válečných konfliktech, ať už se jedná o Bosnu, Irák, Afghánistán či jiný válečný konflikt.

Jak na cvičišti, tak na bojišti….

Civilní sebeobrana se potýká s podobným problémem jako je tomu v případě armády. Díky vývoji ve společnosti razantně ubylo příležitostí, kdy by bylo potřeba bránit majetek či své blízké. Lidé svým způsobem zpohodlněli a jejich instinkty, které se vyvíjely mnoho tisíc let, v posledních několika stovkách let zakrněly nebo úplně zmizely. Člověk při sebeobraně, podobně jako voják v boji, má přirozený odpor toho druhého zranit nebo dokonce zabít. Naštěstí pro civilní sebeobranu, zde není vyžadováno, aby v každém konfliktu byl útočník zabit. Přesto je potřeba, aby se studenti učili nejen fyzickým technikám sebeobrany, ale i podobným pózám a postupům, jako je tomu ve válce. O podstatě póz a teorii alfa samce jsme již psali výše. Nyní si ukážeme, jak tyto teorie uplatnit do tréninku civilní sebeobrany.

Pro výcvik máme k dispozici několik různých metod a pomůcek. Mezi nejznámější patří modelové situace, o kterých budeme psát v jednom z příštích článků, dále máme BOBa, protiúderové obleky, útěkové drily, atd. Jak jsem již předeslal na začátku tohoto článku, budeme se nyní primárně věnovat protiúderovým oblekům.

Jen velice málo lidí dokáže skutečně zabít protivníka. Jedna věc je tvrdit, že dokážu zabít, a druhá věc je skutečně to provést a následně vést nezměněný život.

Jednou z nejčastějších chyb při výuce sebeobrany je nadměrné používání boxovacích pytlů a využití dalších „ne-lidských terčů“, na kterých si studenti ověřují přesnost, rychlost a tvrdost úderů. A ačkoliv jsou v běžném tréninku velice zdatní, při reálném konfliktu pak fatálně selžou. Civilní sebeobrana se tak dopouští podobné chyby jako armáda před 15 lety. Student je nepřipraven stát proti útočníkovi tváří v tvář a není připraven na (ne)verbální komunikaci (viz pózování), která při boji probíhá a která může rozhodnout, jestli student uspěje při sebeobraně nebo ne. Proto se do popředí dostávají i v civilní sebeobraně modifikované modelové situace a protiúderové obleky. Obojí má pomoci co nejlépe se studentovi připravit na konflikt na ulici.

Protiúderové obleky se stávají čím dál oblíbenější mezi instruktory sebeobrany, nicméně se pomalinku začíná situace dostávat do druhého extrému, kdy se těmito obleky snaží instruktoři vyřešit úplně všechno. Jistou roli zde hraje samozřejmě i marketing, kdy efektně nafocené či natočené záběry ukazují, jak jsou v té či oné škole tvrdí a nekompromisní. Při tréninku se pak v oblecích řežou hlava nehlava. Takovýto sparing pak postrádá svůj původní smysl a degraduje se na jakési kardio cvičení, kdy se student vyřádí, zpotí a unaví. Má skvělý pocit z tréninku, kdy mohl útočit na 100%, ale uniká mu celý původní smysl této pomůcky při výcviku sebeobrany – tedy připravit studenta na první střet a naučit jej vyrovnat se se situací, kdy stojí proti agresivnímu útočníkovi, který svou agresivitu vyjadřuje nejen verbálně, ale i svými postojem a různými dalšími posuňky, aby jej zastrašil. Právě tehdy se musí student naučit zůstat co nejvíce v klidu, aby nedošlo k tunelovému vidění i slyšení a vystihnout pravý okamžik k protiútoku. Neustálým opakováním se tak učí přemostit přední mozek podobně jako vojáci a naučit amygdalu reagovat na určité motorické podněty. Student se také učí používat nejen svou sílu a rychlost, ale i své odhodlání. Teorie sebeobrany toto definuje jako „killing instinkt“ nebo také „predátor instinkt“. Jde o stav mysli, kdy se z oběti stáváte „lusknutím prstu“ predátorem, lovcem, kdy chcete ublížit svému soupeři. A právě proto jsou tyto protiúderové obleky používány, aby si student mohl vyzkoušet zaútočit nejen tělem, ale i svým srdce a na druhou stranu, aby jeho protivník a tréninkový partner tento útok přežil ve zdraví. Oblek se nepoužívá na několikaminutový sparing, kdy se dva studenti do sebe pustí a řežou hlava nehlava a někdo třetí počítá zásahy, ale na kontrolu vlastních emocí před a při konfliktu, kontrolu protivníka a vyzkoušení si postupů v plném nasazení. Je potřeba si však uvědomit, že i v obleku je potřeba se chovat realisticky a například po zásahu mezi nohy se předklonit, po zásahu do hlavy se za ni chytnout, apod. Protivník v obleku vám umožní vidět konkrétního živého člověka, který se nejdříve pózováním snaží získat převahu a poté případně i fyzickým útokem. Už se nejedná o boxovací pytel, nebo o vašeho sparing partnera z ringu, kterého nemůžete nekompromisně sestřelit. Tohle je útočník, který vám skutečně chce ublížit.

„Pro boj musíte mít tři věci: hlavu, abyste věděli kam udeřit, srdce bojovníka a koule na to mu třeba uhryznout ucho.“ Salvatore Oliva

Mezi další podobné pomůcky tak patří o BOB (Body Oponent Bag), který se řadí mezi další evoluční stupeň klasických boxovacích pytlů ve výuce sebeobrany. BOB vás naučí přesně cílit své údery a přiblíží vás opět o něco blíže k reálné situaci. Vzpomínám si, jak jsem měl v žaludku podivný pocit, když jsem na Bobovi zkoušel útoky nožem, tyčí nebo i neozbrojené techniky pěstí, dlaní, apod. Nebo když jsem mohl vyzkoušet v plné síle tzv. Shredder koncept, který na tváři protivníka vykoná „plastickou operaci“ pouze pomocí zubů a nehtů. To vše se prakticky bez emocí dá dělat na boxovacím pytli, ale jakmile máte to samé provést na věrně ztvárněné figuríně, najednou se objeví mentální bloky, o kterých jste dosud ani netušili.

A podobné je tomu i v případě protiúderových obleků. Když ustojíte psychické zastrašování soupeřem a převezmete iniciativu, zvláště ze začátku zjistíte, že reagujete úplně jinak, než při nácviku technik do lap nebo při relativně pohodovém nácviku technik při sparingu. Například můžete zjistit, že spontánně přestanete útočit v okamžiku, kdy protivník začne prosit, abyste přestal, nebo začne naříkat, že jste jej zranil, či jinak začne projevovat porážku. Vy automaticky přerušíte útok bez toho, abyste zjistil, jestli tomu tak skutečně je a nejedná se například pouze o divadlo, které má umožnit převzít soupeři zpět iniciativu. Nebo se podvědomě vyhýbáte citlivým místům na lidském těle, protože „mu přeci neublížíte“, ačkoliv má na sobě protiúderový oblek, který mu zajistí dostatečné krytí. To vše je projev instinktivního odporu k zabíjení, o kterém jsem hovořil na začátku tohoto článku.

Například při kurzech sebeobrany pro ženy, které pravidelně pořádáme, se setkáváme s tím, že ženy se bojí udeřit. Nedochází jim, že útočník je chce zranit, znásilnit a jinak ponížit, a že absolutně neřeší otázku, jestli jí to bude příjemné nebo ne. Právě pomoci démonizace protivníka, neustále dokola opakovanými útoky a obranou, ne proti boxovacím pytlům, ale proti instruktorům, kteří jsou vycvičeni tak, aby navodili co nejvěrnější možný konflikt, se nám daří přesvědčit studentky kurzu, aby se v mžiku oka změnili z jemné dívky ve fůrii, která tomu parchantovi utrhne hlavu.

Ukazuje se, že aplikované armádní metody mohou být velice účinné i v civilní sféře. Pokud tedy chcete, aby vaši studenti dokázali obstát na ulici, musí být pokročilý trénink podobný konfliktů na ulici. Toho je možné docílit drilováním, využitím protiúderového obleku, Boba, modelových situací, zapojení emocí do tréninku, atd, atd. Jedině tak budete mít jistotu, že student je v rámci možnosti připraven ustát případný konflikt na ulici.

• jk-

Použité zdroje:

Dave Grossman – On combat

Dave Grossman – On killing

Vlastní zkušenosti z tréninku s protiúderovým oblekem v oddíle jujutsu