O stupních a přenosu I - Patrik Ort

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Zajímavosti | Vytvořeno: 4.2.2013 | Zobrazeno 2930x

Na webové stránce budonews.cz byl zveřejněn článek Patrika Orta o vzdělávání v japonských bojových uměních. Článek mne natolik zaujal, že jsme se rozhodl jej zveřejnit i na našich stránkách.

Tady je ;-)

Chápeme-li studium japonských bojových umění jako komplexní metodu vzdělání, očekáváme také nějaké formální ohraničení takového studia. Totiž pokud se vzděláváme a získáváme vědomosti v oboru, bývá náš postup v něm a zakončení některé jeho úrovně, potvrzeno titulem a mnohdy i zkouškou. Je to potvrzení naší píle, svědectví o odbornosti a způsobilosti. Takové potvrzení bude nejspíš hmatatelné, vyjádřené nějakým dokladem, písemným důkazem. Japonci, ale nejen oni, si libují a libovali v podobných papírech a písemné potvrzování (licence, nebo akreditace) bylo nezbytným a vlastně, docela přirozeným nejen v bojových uměních. V tomto materiálu se budeme věnovat právě původu a historii stupňů, titulů a licencí v tradičních i soudobých disciplínách.

Vzdělávání v bojových uměních

Dávno před vznikem prvních skutečných škol či specifických stylů bojových umění (bugei rjúha, 武芸流派) existovala v Japonsku raná instituce pro trénink válečnických dovedností. Tato síň nebo hala vznikala za vlády císaře Kanmu už během výstavby Kjóta (Heiankjó) v roce 794. Sál bojových ctností (Butokuden, 武徳殿) stál poblíž císařského paláce a císař sám měl být svědkem ukázek dovedností mistrů mnoha bojových umění z celé země. Původní hala se dodnes nedochovala, ale jedenáct set let po založení města i školy, v roce 1895, byla na stejném místě vybudována její replika. Ta slouží dodnes potřebám Dai Nihon Butokukai (Společnost bojových ctností velkého Japonska).

Přes víceméně systematické cvičení bojových umění před vytvořením Butokudenu i potom, počátky strukturování bugei rjúha nalézáme především v období Muromači (1337 – 1573) a později až během období Tokugawa (Edo, 1603 – 1868). Školy často vznikaly na základě božské či spíše duchovní inspirace nebo vnuknutí. Byly vytvářeny svými zakladateli při svatyních zasvěcených božstvům mnohdy válečným. Inspirace, jednoduchá věta, instrukce nebo technika, přicházela po usilovném až asketickém tréninku, půstu a modlitbách v horách a lesích, kde podobná božstva sídlila. Klíčový koncept nebo osvícení z nebes (tenšin, 天真) se dostavily ve formě snu (musó, 夢想), zakladateli je sdělil tajemný horský mnich (jamabuši), cizinec či zvláštní člověk (idžin), anebo dokonce skřet (tengu).

Nedivte se, ve staré japonské společnosti byly slunce, měsíc, hory a řeky považovány za božské a podobný příběh o patronátu božstev dodával nové škole lesk a, co je pro nás dnes těžko představitelné, dostatek důvěryhodnosti. Samozřejmě takový příběh musel vyprávět excelentní válečník. Ten musel jednoduchou poučku dál rozvinout ve funkční metodu boje.

Mimochodem podle Serge Mola podobné historky nemusely být až tak fantastické. Vysvětluje, že hory i kláštery poskytovaly útočiště pro celou řadu jednotlivců, kteří se z jakýchkoliv důvodů rozhodli (nebo byli nuceni) žít mimo hranice normální společnosti. Oči muša (lit. padlí válečníci), protože stáli na špatné straně, po rozhodující bitvě utekli do hor nebo si oholili hlavy a útočiště hledali ve svatyních a klášterech. Chtěli se tak vyhnout pronásledování a následnému potrestání. A aby zůstali v bezpečí, předstírali pomocí různých triků a úskoků, že jsou jejich schopnosti nadpřirozené. To jistě zapůsobilo na pověrčivé vesničany, kteří se drželi dál, zatímco budoucí tvůrci škol uvítali „lekce“ od těchto zkušených a zručných válečníků z okraje společnosti. Romantické ale rozhodně zajímavé.

Tvůrce, zakladatel (rjúso, 流祖), tedy i legenda o původu školy (rjúha, 流派), mohly být někdy pojmenovány teprve v následujících generacích dané tradice. Tato tradice byla ale dál předávána pod dohledem svého hlavního představitele po další staletí. Předávání, zachování neboli plynutí od zdroje (džikiden, 直伝) je naprosto zásadní. Každé „rjú“ (流, nagare doslova plynout, proudit) se vlastně obrací zpět, dokazuje svůj původ a zachování (božské) podstaty.

Zakladatel a předání

Tvůrce školy byl nejen technicky zdatný, zároveň musel být schopen čelit mimořádným okolnostem. Musel být výraznou a charizmatickou osobností. Bylo to nezbytné, pokud měl vytvořit technickou a zároveň myšlenkovou základnu pro vznik a následně další pokračování určitého stylu. Pokud chtěl ovlivnit a inspirovat někoho jiného. V některých případech k dalšímu předávání nedošlo, jindy principy a filozofie rjúha přežily několik dalších generací.

Pokračování bojové tradice (bez ohledu na její typ) se zpravidla drželo podobného schématu. Na začátku, jak už jsme si vysvětlili, stál zakladatel a původce myšlenky – rjúso, ten v jistém okamžiku předal kontrolu nad školou jednomu ze svých licencovaných následovníků. Zvolený žák se stal představitelem školy, jejím novým garantem a ochráncem. Některé školy byly výhradně dědičné a byly (až do současnosti jsou) předávány pouze pokrevním příbuzným. Příkladem z těch dosud existujících je třeba Takenouči rjú (13 respektive 14 generací ve dvou liniích) nebo Sekiguči rjú (13 generací). Jiné školy byly časem předané i mimo rodinu, přestože původně měly zůstat uvnitř (Tendžin šinjó rjú). Poslední možností byly školy nedědičné, které prostě převzal nejlepší z žáků. Pokud mistr předal školu za svého života, nezbylo moc prostoru k pochybnostem. Někdy ale nástupce jmenován nebyl a za další hlavu rjú se prohlásilo více učedníků. Potom se mohlo rozhodnout „v souboji“, nebo došlo k rozdělení školy na více linií. Toto riziko pochopitelně hrozilo v každé další generaci. Hlavní představitel školy, její zákonný dědic musel dokonale poznat technický, filozofický i esoterický obsah osnov rjúha a to včetně ústní tradice školy (kuden). Jeho morální povinností byla ochrana učení školy, tak jak mu bylo svěřeno. Měl zajistit, aby žádná z technik nebyla ztracena a také odpovídal za další rozvíjení učení. Jako důkaz svého pověření obdržel původní listiny rjúha (denšó) nebo ručně psané kopie těchto originálů. Nástupce, nyní považovaný za „ztělesnění“ nebo „vtělení“ předchozích mistrů, se sám stal součástí tradice a očekávalo se, že ji předá následující generaci.

Někdy se k označení dědice tradice používá termín denšóša (osoba nebo hlava tradice), v dnešních materiálech a literatuře je hlavní představitel školy obvykle označován jako sóke (hlava rodiny, nebo také hlavní dům). Původ tohoto populárního termínu není znám a v obdobích Muromači a Edo možná vůbec nebyl užíván. Mol píše, že pokud měla škola více linií, pro jejich rozlišení se užíval termín honke (hlavní rodina nebo dům) oproti bunke (větev rodiny). Stejný zdroj uvádí, že v pokrevně dědičných školách byl užíván termín sodenke (祖伝家). Pokud byla rodinná škola předána mimo pokrevní linii, uváděl se termín sódenke (宗伝家) anebo sóke (宗家). Můžeme se setkat také s označením šike (師家) a šihanke (師範家). Přičemž ši tady znamená učitel nebo mistr, termín šihan bychom mohli přeložit jako „příkladný“ nebo „vzorový“ učitel. I tady mohlo jít o označení jedné z větví školy. Jako příklad uveďme tyto dvě linie (sóke a šihanke) v Kašima šin rjú. Obě větve vznikly už při jejím založení v 16. století, aby se po 11 generacích spojily. Osmnáctý představitel (obou větví) Kunii Zenja Minamoto no Mičijuki jmenoval hlavou školy Sekiho Humitake, který se tak stal 19. představitelem šihanke. Přesto si rodina Kunii zachovává formální či čestnou roli ochránců školy v osobě Kunii Masakacu, současného sóke 21. generace.

Jiný obecně užívaný termín označující přenos od zakladatele prostřednictvím hlavního představitele je iemoto (家元, rodinná nadace, původ rodiny). S ním se vedle bojových umění, můžeme setkat v čajovém obřadu, kaligrafii, aranžování květin, tradičním tanci nebo hudbě. Přestože jde o starobylý systém, najdeme podobné metody dědění i v moderních disciplínách a bojových uměních.

Schopnost označit nástupce byla docela zásadní, pokud si připomeneme povinnosti hlavního představitele školy. Pokud nebyl schopen dědice jmenovat, pokud nedokázal vychovat a vybrat vhodnou osobu, další existence rjúha mohla být ohrožena. Metody formálního předání učení se postupně vyvíjely a systematizovaly.

Bugei rjúha ve feudálních hanech

Tokugawský císařský výnos nazvaný bunbu šórei saku, měl podpořit vzdělávání prostřednictvím akademických a bojových umění. Každé panství (oblast neboli han) přijalo různé bugei rjúha či pozvalo jejich učitele, aby tyto disciplíny vyučovali jako výhradní umění těchto oblastí (otome rjú nebo waza). Připojení jednotlivce k rjúha se stalo vysoce exkluzivní a bylo podmíněno složením slibu, potvrzeného krevní přísahou (kišómon a keppan). Školy, jejich učení a techniky byly natrvalo připojeny k území, nesměly být vyučovány mimo něj a působily jako majetek přístupný pouze určeným válečníkům klanu. Otome rjú (lit. to, co plyne ale zůstává doma) nebo mongai fušucu (nesmí být ukázáno mimo brány) obsahovaly unikátní techniky a znalosti, které měly zůstat skryté. Hany spíše zakazovaly souboje, ale i výměnu či komunikaci mezi jednotlivými školami, které se stávaly formálnějšími.

V období relativního míru, mezi 17. a 18. stoletím, vznikalo mnoho nových škol. Objevili se vynikající mistři, byly uspořádány techniky a definovány metody formálního přenosu. Byla vytvářena filozofie a argumentace podporující tyto postupy, byl stanoven vztah mezi učitelem a žákem. Hiroši Ozawa hodnotí období míru a dobu zavádění bunbu šórei saku jako období, kdy se bojová umění jako základní disciplína válečníků postupně měnila ve scénická nebo múzická (umělecká). Techniky sebeobrany a praktického boje se rozvinuly do technik obřadného provádění a soutěží, získávaly další rozměr.

Právě od první poloviny 17. století začaly hany vytvářet své školy (hankó, 藩校). Systém obecného vzdělávání v hankó (také hangaku, hangakkó), původně určených pro potomky feudálních pánů (hanšu, nebo daimjó) a jiné vysoké hodnostáře se udržel až do reforem Meidži po roce 1868. Hankó měly poskytovat vzdělání a tím sloužit k produkování nových schopných pánů a jim loajálních jedinců. V těchto školách působili najatí učitelé bojových umění, kteří je zde vyučovali vedle dalších disciplín (konficianská filozofie, historie, literatura, hudba…). Uvádí se, že vzdělání v hankó začínalo v 7 nebo 8 letech a končilo mezi 15. a 20. rokem. V důsledku reforem Kjóhó (1736), které měly vyřešit nesoulad mezi konfuciánskou ideologií a ekonomickou realitou tokugawského šógunátu, došlo k výraznému zvýšení počtu těchto škol a pochopitelně k jejich postupnému otvírání „masám“.

Válečníci tedy studovali bojová umění v dódžó u hanových škol náležejících k určité rjúha. Mimoto studovali oni i jejich potomci v soukromých dódžó patřících mistrům bojových umění. (Pro úplnost dodejme, že některé mnohdy velice slavné rjúha, nebyly nikdy součástí určitého hanu, nebo jejich připojení k němu bylo částečné. Taková školy byly financovány kupříkladu z darů válečníků z jejich okolí, nebo třeba z fondů svatyně, kde vznikly a působily. Pozn. aut.) Někdy v období mezi lety 1751 a 1789 začaly být budovány veřejné cvičební prostory mimo hanové školy. Později bylo studentům umožněno navštěvovat nové prostory přímo uvnitř těchto škol. Některé hany v 18. století povolily duely mezi jednotlivými školami (tarjúdžiai), jiné se tomu bránily… Přesto začalo docházet k obecnějšímu porovnávání různých škol. Některé z nich se staly populárnější a vzkvétaly, jiné upadaly. V hanech docházelo k rozšíření výuky na více rjúha, přičemž ty si zachovávaly individuální přístup. Byly určeny dny a hodiny, kdy studenti směli docházet a cvičit konkrétní bojová umění. Pro tyto dny byli najati určití představitelé různých rjúha. Techniky byly nadále vyučovány skrytě na základě vztahu učitele a žáka. Učitel předal tajné učení své školy jen tomu, kdo se zavázal věrně ho následovat.

Cesta k menkjo kaidenu

Tradiční způsob udělování licencí se docela lišil od systému kjú-dan (kjú to dan, anebo dan-i), který přijala většina současných forem budó, a který nás bude zajímat teprve v druhé části článku. Navíc je třeba poznamenat, že neexistuje jediný, identický systém. Třebaže najdeme určité podobnosti mezi licencemi různých rjúha (stylů, nebo tradic), většina z nich užívala a často dodnes užívá trochu individuální terminologii a názvy postupných úrovní zasvěcení. Kritéria pro udělení licence, dnes bychom možná řekli vydání oprávnění, se lišily v různých školách a také v různých obdobích.

První osobní ohodnocení nováčka bylo předání kirigami (切り紙), Tento certifikát označil konec „zkušební doby“ a potvrdil, že adept smí pokračovat ve studiu rjúha nebo rjúgi (流儀, stylu nebo metody). Kirigami (Ozawa udává termín kirikami) je zpravidla mendžó (免状), tj. diplom, rozuměj list papíru podobný těm z moderních škol. Odtud také název kirigami, doslova „řez papíru“. Pozice nebo úrovně následující po kirigami jsou obvykle vepsány předepsaným způsobem do svitků (makimono, 巻物) konkrétní školy. Tyto svitky se někdy označují jako sódenšó (záznam o dědictví), protože jsou písemným dokladem o příslušnosti ke konkrétnímu učiteli a rjúha. Serge Mol uvádí jako nejčastější toto pořadí – šoden, čúden, okuden a kaiden. Šoden podle něj označuje první skutečnou úroveň uvedení do tradice, čúden označuje střední či přechodnou úroveň, zatímco okuden je hluboké zasvěcení. Kaiden je úplný přenos a uvedení do tajemství školy. Osoba, která obdržela menkjo kaiden (免許皆伝) je dokonale vzdělaná v dané tradici. Jde o nejvyšší úroveň, kterou lze v rjúha dosáhnout, s výjimkou pozice sókeho.

Jak bylo řečeno výše, systém není obecný nebo jednotný, přestože nacházíme podobné prvky. Například Nathan Scott z Ničigecukai na portálu e-budo.com zveřejnil zajímavý seznam takových úrovní v tradičních školách. Dočteme se v něm například, že ve slavné škole z 15. století Katori šintó rjú jsou po kirigami stupně mokuroku, menkjo a konečně gokui kaiden. Stejně slavná tradice Kašima šintó rjú uděluje postupně mokuroku, inka, menkjo a kaiden. Příbuzná škola Kašima šin rjú uděluje kirigami, šomokuroku, šoden, čúden, okuden, kaiden a menkjo kaiden. Starobylá tradice Takenouči rjú má sedm úrovní: omote-geiko, ura-geiko, tašša, mokuroku, džiro, menkjo (nebo mendžó) a inka (menkjo kaiden). Pouze tři úrovně jsou kupříkladu v Tamija rjú (mokuroku, menkjo a kaiden) anebo v Muhi muteki rjú džódžucu (hanburi, mokuroku menkjo a kaiden). Suió rjú iai kenpó ze 17. století má celkem osm stupňů v pořadí šoden, čúden, okuden, šomokuroku, čúmokuroku, daimokuroku, so menkjo a inka. Hiroši Ozawa uvádí další čtyři školy kendžucu z hankó v panství Aizu (Niššinkan), kde je poslední úrovní inka (允可, povolení nebo autorizace), kterými byly Tenšin rjú, Anko rjú, Taiši rjú a Šintó seibu rjú. I škola Mizoguči ha ittó rjú, které se Ozawa sensei sám věnuje, pochází ze stejné oblasti a byla částí osnov Niššinkanu. V ní byly úrovně džun, kirikami, tonomono, komokuroku, mokuroku, tegata mokuroku a konečně juruši. Pokud se vrátíme ke Scotově seznamu, jiné linie Ittó rjú mají vlastní úrovně. Jmenovitě o něco mladší Hokušin ittó rjú uděluje šomokuroku, potom čúmokuroku menkjo a nakonec dai mokuroku kaiden. A jak už jste magazínu Bojová umění Fighter´s i na stránkách BudoNews.cz četli dříve, v Šintó musó rjú jsou postupně předávané tyto licence: okuiri šó, šomokuroku, gomokuroku, menkjo a menkjo kaiden.

A aby to nebylo tolik „jednoduché“… Existovaly i další zvláštní způsoby potvrzování vyučení a udělení oprávnění předávat tradici dál. Serge Mol píše o becuden, neboli oddělený přenos. Zjednodušeně řečeno mohlo jít o úmyslné rozšíření školy, vytvoření její nové linie mimo hlavní proud (viz výše). Představme si dědičnou tradici, rodinný styl, kde se sešlo více nástupců, potomků studujících bojové umění. Pouze jednomu z nich, vybranému dědici, byla předána všechna tajemství. To se označuje hiden sóden (přenos tajemství) anebo spíše jako išši sóden (přenos z otce na syna, dědictví). Výše uvedené příklady jsou pouhým zlomkem ohromného množství tradičních škol, které během několika staletí vznikaly v Japonsku. Některé dnes neexistují. Mnohé z nich a desítky dalších se však dodnes zachovaly a nadále udržují tento původní systém ve své čisté formě, včetně rodinného předání. Některé tradice mají v současnosti více linií, a proto může být různá i metoda udělování licencí v nich. Některé ze starých škol přijali systém dan-i, nebo ho nějakým způsobem kombinují s tradičními stupni.

Pojďme si takové licence představit konkrétněji. Donn F. Draeger při svém vysvětlení systému hodnocení v japonských bojových umění (přednáška z roku 1976) použil jako obecný příklad právě řadu stupňů předávaných v Šintó musó rjú, kterému se sám věnoval. Okuiri (奥入) sám vysvětluje jako nejnižší instruktorskou licenci. (V jiných materiálech a interpretacích se tato úroveň za instruktorkou nepovažuje. Pozn.aut.) Termín podle něj souvisí se zenovým buddhismem a skládá ze svou znaků. „Oku“ znamená tajemství, „iri“ je vstoupit (okuiri šó je „zápis“ o okuiri). Tento svitek (jinde může být označený třeba kirigami) je vlastně dovolením, aby jedinec směl vstoupit na cestu, která vede k poučení, nebo lépe k osvícení. Je to prodloužení studia. Mokuroku (目録) je vlastně nějaký soupis nebo katalog. Potom, co člověk získal mokuroku, byl osobně připsán do oficiálního soupisu školy. Jeho jméno se objevilo vedle dalších učitelů a konkrétních technik dané tradice.

Jak jsme viděli výše, existuje v různých tradicích několik úrovní mokuroku (šo-, go- ale také čú- nebo dai-). Draeger vysvětluje právě šo a go, jako po sobě následující tedy počáteční a pozdější (šomokuroku počáteční soupis a gomokuroku pozdější soupis). Menkjo (免許) je licence. Moment, kdy člověk stojí na vlastních nohách, zatímco jeho rjú stojí za ním. Teprve nyní měl člověk oprávnění sám vyučovat. A jak už bylo napsáno dříve, menkjo kaiden je úplné uzavření studia, úplné předání všech tajemství školy. V mokuroku a menkjo je spolu se jménem jejich držitele vypsáno také množství naučených technik v odpovídajícím pořadí a rodokmen školy. Tyto seznamy (techniky a dokonce i rodokmen) se v po sobě jdoucích svitcích postupně rozšiřují.

Text ve svitcích byl opatřen podpisem a otiskem osoby, která ho vydala a jménem osoby, které byl určený. Svitky byly a dodnes jsou psány (opisovány) určeným způsobem a správnými znaky, kanbunem (stará japonština, používající čínskou gramatiku). Názvy technik mohou být dokonce popsány obrazně či básnicky.

V tradičních školách je studium dlouhodobé, osnovy jsou rozsáhlé. Ještě držitel licence (menkjo) se má naučit další tajemství školy a teprve potom obdrží kaiden. Adept je ustavičně zkoušen a hodnocen, předtím než je mu sděleno další tajemství. Vrátíme-li se k Dreagerově materiálu o stupních, pro získání okuiri jsou vyžadovány alespoň čtyři roky studia pod mistrovským vedením. Šomokuroku nelze získat za méně než osm let, ale doba může být i dvojnásobná. Gomokuroku je předán nejdříve po sedmnácti letech cvičení. Menkjo může být udělen i za 25 let a konečně menkjo kaiden po dalších pěti letech. (V minulosti mohl být postup rychlejší, především protože studium bylo intenzivnější, vztah učitele a žáka byl bližší. Naopak pro cizince je i dnes získání podobných svitků podstatně složitější než pro Japonce. Pozn. aut.)

Dosud jsem nenašel relevantní informace o zvláštních „platbách“ učitelům za udělení podobné licence v minulosti. Naopak válečníci samotní spíše mohli být za získání licence odměňováni svým pánem, který vlastně výuku a školu financoval, ke studiu bojových umění je vybízel a takovým příplatkem ohodnotil zvýšení jejich kvalifikace. Serge Mol udává konkrétní příklady z oblasti Zeze (dnes Ócu v prefektuře Šiga) takových ocenění. Odměna za dosažení jakéhokoliv menkjo tam byla 2 mei ve stříbře a formální oděv kamišimo. Za šoden bylo vyplaceno 100 zlatých hiki, za mokuroku 300. Za tři menkjo v některém z hlavních oborů (lukostřelba, jízda na koni, šerm a kopí) byla odměnou katana, pokud přidal další (strategie, střelba a neozbrojený boj), získal válečník wakizaši. Namísto mečů mohl chtít sedm respektive pět rjó ve zlatě.

Dnes je v moderních budó běžné za výuku ale i stupně (zkoušky) platit. Obvykle to bývá podle pevně stanovených ceníků a podmínek. Ale jak je to s licencemi v klasických školách, které jsou i dnes udělovány na základě dlouhodobého studia namísto zkoušky? Protože v linii naší rjúha toto není zvykem, neznal jsem žádné podrobnosti. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že se zpravidla v Japonsku po udělení svitku očekává od žáka odměnění učitele. Tato zvláštní forma „poplatku“ (orei, vyjádření vděku), často velice vysokého, se předává v obálce a neužívá se pouze pro bojová umění. Může jít o konkrétní sumu za konkrétní svitek, jejíž výše se liší u různých učitelů a v různých školách. Její výše je sice obvykle řečená a podobná platba je v souladu s dobrými mravy a japonskými zvyky, ale nejedná se o platbu za službu. Určitě nejde o úplatek… Zásady pro orei jsou podstatně složitější a jejich vysvětlení přesahuje rámec tohoto textu a znalostí autora.

Použité zdroje a doporučená literatura:

• Serge Mol: Classical fighting arts of Japan • Hiroši Ozawa: Ideas and History of the Sword Vol.5: Swords in Early Modern Japan No.2 • Wayne Muromoto: What is „Ryu“? (český překlad) • Nobujoši Tamura: Aikido – Etiquette et transmission (český překlad) • Donn F. Draeger: Ranking Systems in Modern Japanese Martial Arts: Modern vs. Classical (www.judoinfo.com) • www.wikipedia.org • www.e-budo.com • www.koryu.com • www.kashima-shinryu.jp • a jiné