Cross trenink - Raná léta (Fairbairn, Biddle, Dempsey)

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Zajímavosti | Vytvořeno: 29.3.2010 | Zobrazeno 3623x

Nick Collins popisuje vývoj cross tréninku a mixed martial arts (MMA) na začátku dvacátého století díky pracem Fairbairna, Biddleho a Dempseye.

Myšlenka cross tréninku a MMA není nic nového. Zrodila se začátkem dvacátého století a svůj největší rozkvět zaznamenala během druhé světové války. Mezi jeho zakladatele se řadí policista, milionář a sportovec.

Policistou byl William Ewart Fairbairn (1885–1960). Během jeho 34-leté kariéry v Shanghajském městském policejním sboru se zúčastnil více jak 800 incidentů, které byly jak ozbrojené tak neozbrojené. A to vše v jednom z nejnebezpeč­nějších míst na světě – Shanghaji. Od té doby, co odešel do důchodu, se jeho metody vyučují v mnoha amerických policejních jednotkách stejně tak jako v US Marine Corps. Během války trénoval Fairbairn mnoho spojeneckých vojáků a speciálních oddílů v Anglii, Americe i v Kanadě. Jeho knihy Defendu, All in fighting a Shooting to live patří ke klasice v tomto oboru. (Dále také napsal Scientific self-defence, Get tough!: How to win in hand-to-hand fighting as taught to the British commandos and the U.S. Armed Forces, Self-Defence for Women and Girls, pozn. překladatele)

Fairbairnův zájem o boj byl díky dvěma zkušenostem v jeho mládí. První se stala v době, kdy byl v roce 1904 jako člen Královského námořnictva umístěn v Koreji na britské ambasádě. Královští mariňáci byli tehdy vyzváni protějšky z japonské ambasády k přátelskému utkání s bajonety. Britský přístup byl podobný šermířským drilům, zatímco ten japonský zahrnoval křik, lokte, kolena a podmety. Japonci vyhráli..... Mariňáci odešli, kompletně změnili svůj trénink dle japonského vzoru a poté požádali o odvetu. Vyhráli a Japonci již o další odvetu nepožádali. Rozdíl mezi britským a japonským přístupem k tréninkům byl hlavně ve faktu, že Japonci se v té době připravovali na válku s Ruskem a proto jejich trénink byl podřízen celkové přípravě. Britové však trénovali pro zábavu a ze sportu. Fairbairn si z toho vzal ponaučení:

1. drily mají své místo ve výcviku, nejde však o reálný boj
2. ochota improvizovat a adaptovat jiné techniky je známkou bojového systému.

Druhá Fairbairnova zkušenost se odehrála v roce 1908, kdy začal pracovat v Shanghajské policii. Jedné noci jej obklíčil a zmlátil gang do bezvědomí. Jak později vzpomíná… "když jsem ležel v nemocnici po mé poslední obchůzce ve čtvrti Brothel, zaujal mne nápis – Profesor Okuda – Instruktor jiu jitsu a chiropraktik (originální název zněl bone setter, nenašel jsem však k němu odpovídající český ekvivalent. Pozn. překladatele)

Profesor Okuda byl instruktorem Shinnoshindo Jiu jitsu – velice tradiční systém. V roce 1912 začal Fairbairn také studovat Pa Kua a Hsing I kung fu pod vedením Tsai Ching Tunga, bývalého osobního strážce čínského císaře. Pravděpodobně zde se Fairbairn naučil údery dlaní, které se poté staly charakteristickým znakem jeho systému. A pravděpodobně byl také prvním „ne-Číňanem“, který začal studovat kung fu. Poté studoval také Judo, Cornish, francouzský zápas, Savate a box.. Z těchto stylů vytvořil nový styl, který pojmenoval Defendu, systém, který je založen na jednoduchosti a efektivitě. Jak již bylo dříve řečeno, Fairbairn trénoval jednotky US Marines. Mariňáci měli pluk – Čtvrtý pluk, který byl ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století umístěn v Shanghaji. Časem navázal přátelství s poručíkem jménem Sam Traxis a učil jej vše, co věděl. Traxis poté předával znalosti svému instruktorovi – rezervnímu důstojníkovi poručíku A.J. Drexell-Biddleovi (1884–1948).

Biddle, jak bylo známo, patřil k milionářům. Narodil se do velice bohaté rodiny a svůj volný čas trávil studiem boxu, šermu, boje nožem, Savate a Jiu jitsu od mnoha instruktorů ve Spojených Státech, Anglii, atd. Navíc měl Biddle veliké štěstí a díky svému strýci Williamu P.Biddle se stal v roce 1911 Vrchním velitelem Marine Corps. Začal poté restruktualizovat tréninkový program mariňáků tak, aby lépe odpovídal bojovým podmínkám. Biddle začal organizovat kurzy, které poté fungovaly po více jak 34 let, do jeho odchodu do důchodu v roce 1943. Kromě jiu jitsu, učil Biddle mariňáky boj nožem, šerm a box. V roce 1937 napsal manuál Do or Die, kde popsal všechny výše uvedené disciplíny. Děkoval v něm také Fairbairnovi a Traxisovi za jejich přínos do výcvikového programu mariňáků. Na rozdíl od Fairbairna, Biddle doporučoval používat pěst v boji a využíval ji například při tzv. „Killing shift“, což je kombinace přemístění váhy a dvojitých háků, které vymyslel bývalý mistr světa Bob Fitzsimmons. Biddle také doporučoval používat zakázané rabbit punches a pivot blows.

Biddle také trénoval budoucího šampióna v těžké váze Gene Tunneyho. Muž, kterému vzal Tunney titul, se jmenoval Jack Dempsey „sportovec“ (1895–1983). Dempsey byl držitelem titulu od roku 1919 do roku 1926, kdy jej Tunney porazil. Dempsey byl patrně prvním sportovní superhvězdou. Přirozený rváč Dempsey brzo rozeznal v boxu skvělou šanci jak zbohatnout. Jeho agresivní styl a silné údery z něj udělali jednoho z nejpopulárnějších boxerů té doby. Jeho kniha Championship Fighting: Explosive Punching & Aggressive Defence dokonce ovlivnila další hvězdu světa bojových umění – Bruce Lee. Dempsey plně věřil ve výhody cross tréninku. Během jeho boxérské kariéry také trénoval judo a zápas. Cítil, že tyto doplňkové sporty mu pomáhají budovat sílu, výdrž a agresivitu. Právě tento otevřený přístup přiměl americkou pobřežní stráž nabídnout v roce 1942 Dempseymu místo jako důstojník výcviku fyzické a bojové připravenosti pro nové rekruty. Dempsey krátce nato zformoval tým boxerů a zápasníků a vytvořil tak systém, který se stal základem pro jeho knihu How to fight tough. Jde o zajímavou kombinaci boxu, úderů otevřenou dlaní, držení, pák a škrcení. Krátké, ostré a brutální!

Takže jaký je závěr ze všech tří výše popsaných systémů? Předně všichni tři měli dobrý vědomostní základ pro to, aby mohli vytvořit vlastní systém. Fairbairn v jiu jitsu, Biddle a Dempsey v boxu. V nich se naučili nejen techniku samotnou, ale i jak ji použít na velmi krátkou vzdálenost, modifikací postoje, pohybu, načasování a rychlosti. Na tomto základě se poté ptali sami sebe: ‚co dál, co ještě chybí?‘ Následně trávili čas zkoušením a vylučováním toho, co již nefunguje. Krátce řečeno, každý pohyb analyzovali, než vytvořili vlastní systém. A i poté dále vylepšovali a neustále zkoušeli.

Pak je tu také aspekt zkušeností. Fairbairn získal své zkušenosti během služby u mariňáků a poté jako policista. Biddle získal své zkušenosti cestováním a Dempsey bojem v i mimo ring. Jejich zkušenosti ovlivnili nejen to, co cvičili, ale i to, co učili. Akceptovali to, co je rychlé a funguje…

A na závěr také znalost. Všichni tři o sobě navzájem věděli, ačkoliv se patrně nikdy nesetkali. Fairbairn věděl o Biddle přes poručíka Traxise a Biddle o Dempsey díky pěstem Tunneyho. Všichni učili stejné principy, i když zdůrazňovali různé aspekty – Fairbairn údery otevřenou dlaní, Biddle pěsti a Dempsey kupodivu zápas.

Takže cross trénink a MMA tu bylo již skoro století. Policisté, vojáci, ale i další lidé umožnili díky otevřené mysli a přístupu vytvořit systémy, které přetrvaly dodnes, protože fungují.

Nick Collins

Přeložil: -jk-

Zdroj: časopis Martial Arts Illustrated, Jan 2010, str.70–72