Sebeobrana - Reakční doba a rozhodovací proces 2/2

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Sebeobrana | Vytvořeno: 23.2.2014 | Zobrazeno 6018x

V minulém díle jsme se věnovali reakční době v sebeobraně z pohledu taktiky vedení boje aplikované do sebeobrany/přežití. Popsali jsme si jednu ze základních teorií – smyčku O.O.D.A., která má původ v armádní taktice vedení boje, konkrétně v leteckých soubojích.

Pokud chcete ale využívat při výuce sebeobrany psychického tlaku, je nutné se na smyčku O.O.D.A. podívat i z pohledu psychologie. Jde o pochopení toho, jak mohou být jednotlivé části rozhodovacího procesu zpracování informací negativně ovlivňovány mírou pociťovaného psychického zatížení. V tomto díle se tedy podíváme více na to, co se děje v člověku, když se má rozhodovat v situaci ohrožení života anebo zdraví. Tedy více z pohledu psychologie.

Asi nejznámějším vědcem v této oblasti je Bruce Siddle. Ten hovoří o reakčním čase v sebeobraně jako o reakčním čase zajišťujícím nám přežití – survival reaction time. Souhlasím s jeho tvrzením, že studium a pochopení principů reakčního času je kritickým aspektem pro trénink sebeobrany/přežití. Jeho teorie týkající se nejen reakčního času mne natolik zaujaly, že jsem prováděl v letech 2007– 2009 rozsáhlý výzkum, který ověřoval hypotézy vzniklé na základě jeho teorií. Výsledky tohoto výzkumu jsem do současné doby neprezentoval mimo bezpečnostní sbory a vědeckou půdu. Dnes se s vámi chci podělit alespoň o základní informace vztahující se k probíranému tématu rozhodovacího procesu (reakčního času) z pohledu psychologie. Nahlédneme tedy do vnitřních faktorů boje, do toho co se v nás děje, když se cítíme ohroženi a jsme ještě schopni přemýšlet.

Už v předešlém díle jsme si uvedli, že to jak vyhodnocujeme sebeobrannou situaci (jednotlivé hrozby) je založeno na vnímání situace (percepci) a zkušenosti. Siddle šel dále a podrobně se věnuje dalším aspektům a to hlavně míře pociťovaného psychického zatížení (stresu) a jeho vlivu na kvalitu rozhodovacího procesu. Proto reakční čas rozdělil na tři části:

Reakční čas (reaction time) – je definován jako čistá rozpoznávací úloha včetně zhodnocení konkrétní hrozby a zvolení odpovídající motorické reakce.

Čas pohybu (movement time) – je definován jako časový interval mezi započetím a ukončením pohybu.

Čas odpovědi (response time) – je součtem reakčního času a času pohybu. Tedy času od vnímání (rozpoznání) podnětu hrozby do ukončení kompletní odezvy.

Ve své knize Sharpening The Warrior's edge se mimo jiné důkladně věnuje reakčnímu času. A právě u Bruce Siddle jsem se poprvé setkal s pohledem na reakční dobu jako na proces zpracování informací. Siddle uvádí, že první kdo opravdu aplikoval studium zpracování informací do podmínek přežití (rozumějme sebeobrany) byl Mc Givern. Ten ve svém modelu definoval následující fáze rozhodovacího procesu:

Percepce – vnímání
Analýza
Zhodnocení
Formulace
Provedení pohybu

Hrozbu, spíše konkrétní podnět hrozby, nejprve vnímáme svými smysly, sluchem, zrakem a taktilně (dotykem). Sluchový podnět (8 – 10 ms.) zpracováváme rychleji než zrakový (10 – 40 ms.) Nejrychleji reagujeme na podněty taktilní. To ale musíme být v přímém kontaktu s útočníkem a toho se taktických důvodů snažíme vyhnout. Se zvyšujícím se psychickým stresem se dostaví zúžení zorného pole. V takovém stavu vidíte jen 30% z běžně šíře viděného pole (tunelové vidění). Při větší míře stresu se dostaví spíše binokulární než monokulární vidění (proto se učí střela s oběma očima otevřenýma) a také se dostaví majákový efekt. Dojde k selektivnímu slyšení. To se projeví tak, že nebude slyšet, co vám kdo říká, jak útočník, tak kamarádi co vám chtějí pomoci. Je možné, že sice uslyšíte, že na vás někdo mluví, ale nebudete mu rozumět. Zažil jsem situace, kdy lidé pod psychickým zatížením slyšeli jen některé zvuky, a jiné nevnímaly.

Analýza informací. Zde je nutné si uvědomit, že posuzujeme míru nebezpečnosti konkrétní hrozby. Ta se nám odrazí na míře psychického zatížení (stresu). Se vzrůstajícím pociťovaným stresem se zvyšují jeho negativní účinky na percepci – ovlivnění smyslů, viz předcházející odstavec. Může tedy snadno a velice rychle dojít k nepřesnému vnímání situace.

To co vnímáme, nebo přesněji jak situaci vnímáme, nám dává základní vstupní data pro zhodnocení. Tyto data porovnáváme s daty v naší paměti, jestli jsme takovou situaci zažili a jestli pro ni máme vzor jednání (reakce). V ideálním stavu takový vzorec máme a byl-li úspěšný, tak jej zvolíme. Zformulovali jsme si tedy reakci na konkrétní daný podnět a již nezbývá než ji provést daný pohyb – útěk, úhyb, úder, zmáčknutí spouště u střelné zbraně,… .

Jestliže takový vzorec nemáme, zvýší se míra pociťovaného psychického zatížení (stresu) a muže dojít k vyvolání obranných mechanizmů. Toto se při výuce sebeobrany nejčastěji demonstruje na případech přepadení (náhlé nečekané útoky). Zde se ale jedná o jinou situaci, kdy není čas na rozhodování a dochází k obrannému emotivnímu „přemostění“ racionálního myšlení. Jde tedy o iracionální jednání. Tento postup je reflexivní a má za úkol nás chránit v situacích, kdy tělo vyhodnotí, že přemýšlení, které potřebuje čas, by nás ohrozilo na životě. Ale toto není předmětem tohoto článku.

Poslední část reakce je provedení pohybu. Zde je důležité porozumět tomu, jaké svaly jsme schopni používat v návaznosti na míru pociťovaného stresu. První co ztratíme je jemná motorika, následně komplexní motorické dovednosti a zůstane nám jen hrubá motorika. Pod velkým psychickým tlakem jsme schopni držet, tlačit, táhnout, běžet. Nebudeme schopni provádět pěkné kombinace technik složené z více jak tří až pěti pohybů, které můžete vidět v bojových uměních.

Závěr a zkušenosti z didaktické praxe

Podrobné vysvětlení této problematiky nelze v krátkém článku. Chtěl jsem ale aspoň nastínit problematiku reakční doby jako problematiku rozhodovacího procesu a zpracování informací v základních taktických a psychologických souvislostech. Je zde mnoho proměnných, na které je potřeba brát zřetel a ne všechny jsem v tomto textu uvedl. Snažil jsem se, ale uvést alespoň ty nejdůležitější. Výuka sebeobrany nebo služebního zákroku na principu podnět/reakce je správná cesta, ale ne všemi je správně pochopená.

Našich kurzů sebeobrany pro ženy se účastnily ženy, které nebyly schopny verbální obrany, protože když to v minulosti udělali, tak byly velmi bity. Učil jsem ženy, na které jsem jen zvýšil hlas a skoro kolabovaly, nebo dívky a ženy, u kterých se již při agresivní verbální komunikaci dostavovaly branné motorické reakce. Jedna dívka musela ukončit cvičení, protože nezvládala základní návykové drily na údery, přitom spousta lidí tyto drily zvládá pouze s pocitem fyzické zátěže. Její hodnocení situace (podnětu hrozby – stresorů) vedlo k nadměrnému zvýšení pociťovaného stresu a následnému ukončení cvičení. Přesto se nám povedlo tuto dívku připravit na zvládání sebeobranných situací. Bylo potřeba pochopit, kde a proč proces hodnocení selhává. Několik měsíců po ukončení kurzu ji napadl násilník. Vzhledem k tomu, že se u ní projevila posttraumatická stresová reakci v podobě částečné amnézie, pamatuje si jen, jak byla hozena na zeď, potom jak utíkala od muže ležícího v krvi na zemi. Viděl jsem lidi, kteří „selhali“ v modelových situacích, kterých jsem se účastnil jako člen vzdělávaného týmu. Nikdo se nezabýval jejich rozhodovacím procesem, a když tento tým byl v „ostré“ akci, tak dotyčný aplikoval stejné rozhodovací postupy (smyčky O.O.D.A), a nebyl to příběh s pěkným koncem.

Je třeba správně porozumět příčině selhání rozhodovacího procesu, která vede k prodloužení reakční doby nebo špatnému rozhodnutí. I to je svým způsobem prodloužení reakční doby, i když definitivní. Zažil jsem prodloužení reakční doby či selhání z různých důvodů. U některých to byla mladická nezkušenost, u některých následky viktimizace, jindy neznalost, neschopnost aplikace znalostí nebo projevy stresu. Jak z toho ven? Kvalitní modelové situace :-)

-mn-

Související články:

Sebeobrana – Reakční doba a rozhodovací proces 1/2

Hickuv zakon

O Cooperově stupnici připravenosti a nejen o ní