Vybrané instinktivní reakce a jejich využití ve výuce sebeobrany - část 1

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Sebeobrana | Vytvořeno: 25.11.2011 | Zobrazeno 8044x

Ve dnech 21.-25.listopadu, 2011 proběhla již 4.mezinárodní konference na téma Zvládání extrémních situací. Konference byla podpořena grantem Office of Naval Research Global a u nás nad ní převzal záštitu RNDr. Alexander Vondra a ministr vnitra Jan Kubice. Na této konferenci přednášely vědecké kapacity y celého světa. Níže uvádíme přednášku Matěje Nováka, kterou zde měl na téma Vybrané instinktivní reakce a jejich využití ve výuce sebeobrany. Více detailů o výše zmíněné konferenci je možné nalézt \zde\.

VYBRANÉ INSTIKTIVNÍ OBRANNÉ REAKCE A JEJICH VYUŽITÍ VE VÝUCE SEBEOBRANY

ÚVOD

Spolu s uvědomováním si potřeby výuky sebeobrany v širším kontextu a na základě řešení konfliktní situace přichází ke slovu i odpovídající teorie. A kromě teorie je potřeba také uvažovat i o výcvikových postupech založených na výsledcích vědeckého zkoumání reakce na útok vedený z krátké vzdálenosti. Do popředí zájmu se tak dostaly reflexní obranné reakce. Zahraniční instruktoři služební přípravy ozbrojených sborů a sebeobrany se v posledních deseti letech zabývali zkoumáním jednání člověka v situaci náhlého spontánního napadení z krátké vzdálenosti v tzv. killing zone – zóna zabíjení.

„*Zóna zabíjení je taková vzdálenost, při, které se vás soupeř dotkne, aniž by musel udělat krok. Tento rozsah může být prodloužen na vzdálenost kopu, ale obvykle tomu tak není, protože ten nejjednodušší nutný pohyb nohou potřebný k provedení kopu je nějakou formou signalizace a může dramaticky zvýšit reakční dobu. Ale když stojíte uvnitř vzdálenosti na dosah ruky, nepotřebuje útočník udělat žádný rozeznatelný pohyb, aby vás zasáhl rychlým úderem. Krátký uder prstem do oka, obloukový úder od obličeje nebo na krk a jakýkoliv nepředvídaný úder do genitálií, to všechno může udělat ve zlomku sekundy bez znatelné signalizace. Když soupeř vstoupí do vaší zóny zabíjení, je tak blízko, že všechno co musí udělat je pohyb bez upozornění a vy jste pravděpodobně zasaženi. Když bude mít v ruce nůž, budete pravděpodobně zabiti.*“ RYAN, (2005)

Za takto definovanou vzdálenost můžeme považovat vzdálenost komunikativní, jak pro běžného občana, tak i pro příslušníky bezpečnostních složek. Důvod je jednoduchý. Sociální vzorce, včetně vnímání vzdálenosti při komunikaci s druhou osobou, se při nástupu k ozbrojenému sboru nemění. Pro konkretizaci této vzdálenosti jsem před několika lety provedl malý test s účastníky kurzu základní odborné přípravy na Vyšší policejní škole a Střední policejní škole v Praze. Účastníky kurzu jsem požádal, aby se postavili k určené osobě na takovou vzdálenost, při které by ji žádali o prokázání totožnosti. Jednalo se o osobu, která svým chování nevzbuzovala obavy z možného útoku. Drtivá většina účastníků kurzu se postavila na vzdálenost cca 1,5 metru. Pokud by byl veden nečekaný spontánní útok z této vzdálenosti, bude moci být veden bez jakékoliv signalizace, která by mu předcházela. Pokud by byl veden nožem, byly by následky fatální. Ryanova definice zóny zabíjení tedy zahrnuje námi vnímanou komunikační vzdálenost. Je zde potřebné najít odpověď na otázku jak se v takové situaci zachovat, abychom účinně reagovali na útok.

„*Když stojíte tváří v tvář explozivnímu útoku na blízkou vzdálenost, konvenční bloky a odražení jsou téměř nepoužitelné. Náhlé útoky zahájené v „zóně zabíjení“ vám nedávají ten luxus úniku. Jak jednat s takovým útočníkem, když nemáte čas udělat ducking, blok nebo jinak uniknout? Jsou tři způsoby jak přežít takový druh útoku. První je takový, že nějakým způsobem držíte vašeho oponenta na vzdálenost, kde můžete reagovat běžným způsobem obrany. Druhou variantou je zastavit nebo rozdrtit útok před tím, než začne. Obě metody vyžadují nějakou přípravu a rozvahu a jsou často nepraktické ve skutečném boji. Nejvíce bojů je zahájeno z konvenční vzdálenosti – zevnitř zóny zabíjení – a s minimálním časem na reakci. Dále je ještě zastavení úderu problematické ze dvou hledisek, technického a právního. Má-li být obrana účinná, musíte protivníkův úder zastavit v jeho počátku. Jestliže vás to zaměstná, můžete se následně nacházet pod ještě agresivnějším útokem. Třetí metoda přežití náhlého násilí z krátké vzdálenosti je nejméně problematická a nejvíce efektivní: štít.*“ RYAN (2002)

Zahraniční instruktoři jako Tony Blauer či Daren Laur se snažili svým výzkumem najít odpověď na to jak upravit své systémy sebeobrany a služební přípravy tak, aby byly účinné proti tomuto druhu útoku a zároveň byly snadno a rychle naučitelné. Došli k závěru, že je nutné vycházet z instinktivních reakcí člověka, pokud má být obrana úspěšná. Zjistili také, že při neočekávaném útoku, jako je útok z krátké vzdálenosti, se u člověka spouští obranné reakce. Vyvolávají se u něj původní pohybové vzorce, které přemostí naučené výcvikové, jež nejsou s nimi v souladu, nebo dostatečně osvojené cíleným výcvikem pod specifickým psychickým tlakem. Přicházejí tak s tvrzením, že všichni lidé, bez rozdílu věku pohlaví a rasy, reagují na náhlý nečekaný útok stejně. Nejčastěji se pro podporu svých tvrzení uvádějí následující snímky z baseballového utkání, kdy nečekaně mezi diváky letí baseballová pálka.

Tony Blauer ve svém systému uvádí, že v případě náhlého útoku na hlavu je člověk schopen velice rychle zvednout ruce, které umístí mezi hlavu a hrozící nebezpečí. Jedná se o instinktivní úlekovou obrannou reakci, která je pro všechny lidi stejná. Pokud přistoupíme na to, že takováto universální reakce existuje, je její objevení je z pohledu sebeobrany velkým přínosem. Je zde motorická odezva na útok, kterou se nemusíme učit a navíc jsme schopni ji provést i pod velkým psychickým tlakem. Tuto motorickou odezvu je možné zpracovat do technicko-taktické přípravy pro řešení útoku úchopem, úderem či kopem.

Na této sérii fotografií Tony Blauer (vpravo) demonstruje přirozenou obrannou úlekovou reakci jako odezvu na jeden s nejčastějších laických útoku – obloukový úder dominantní rukou.

Z pohledu účinné sebeobranné odezvy ji Tony Blauer považuje za špatnou (primitivní) reakci. Obránce je příliš defensivní. Útok spustil přirozenou obrannou reakci, která mu neumožní se útoku účinně ubránit. Taková to přirozená reakce spočívá v tom, že mozek vyšle signál k okamžitému zvednutí rukou k ochraně vitálních zón v oblasti hlavy. Zároveň dochází k rotačnímu pohybu horní části trupu směrem od přicházející hrozby, na našem ukázkovém případě v podobě obloukového úderu.

Tato reakce je ve svém celku nevýhodnou pro obránce. Pokud je ale rozdělena na samostatné úseky, je možno některé její prvky účinně využít k rychlé aktivní obraně, aniž by bylo nutno je výukou výrazně měnit. Přistoupíme-li na tvrzení, že naše tělo umí ve stresové situací zvednout velice rychle ruce do pomyslného předpažení s pokrčenými lokty, můžeme tak pracovat s pohybem (motorickou odezvou na útok), která se může stát účinným blokem úderu nebo jiným druhem účinné obrany nebo útokem. Tato reakce je dle Tony Blauera připisována instinktivní reakci popisované jako „odtlačení nebezpečí“. Je společná pro každého člověka bez rozdílu věku, pohlaví nebo rasy. V oblasti sebeobrany by měla být známá při útocích střelnou zbraní, kdy obránce instinktivně zvedne své dlaně mezi zbraň útočníka a místo, kam útočník na obráncově těle míří. Při použití zbraně útočníkem potom dochází k zasažení obráncova těla a zároveň průstřelu ruky. Z pohledu metodiky výuky zde máme k dispozici pohyb, který nemusíme obránce pracně učit a zároveň víme, že je ho schopen provést i při velkém stresu a únavě. Co je ale nutné pro úspěšnou aplikaci v sebeobraně změnit? Při výuce je potřebné odbourat instinktivní defensivní pohyb obránce od nebezpečí. Studentovi je nutno nejprve racionálně vysvětlit, že při útoku z tak krátké vzdálenosti již není možné provádět pohyb od útočníka. Následně se identifikují a určí reálné podněty, na které bude reakce spuštěna. Reakce, kdy bude zachována první část motorické odezvy na útok, zvednuté ruce, jen s tím rozdílem, že se obránce musí pohnout proti útočníkovi.

Na následujícím obrázku již Tony Blauer ukazuje přepracovanou (správnou) odezvu na útok, jak ji vyučuje ve svém systému sebeobrany SPEAR, kdy přirozenou reakci přepracoval pro potřebu účinné obrany. Stejně tak, jako v předchozí sérii fotografií, i zde je vidět, že celá situace začíná verbálním konfliktem, který vygradoval do fyzického napadení v podobě obloukového úderu pěstí. Obránce opět zvedá instinktivně ruce ke své obraně. Ale na rozdíl od předchozí série fotografií, již není defensivní. Při zachování stejné pozice rukou se pohybuje proti útočníkovi. Obě ruce použije k zablokování přicházejícího útoku a také útočníka.

Další instruktor, který zapracoval do svého systému boje a sebeobrany úlekové reakce, je již v úvodu této kapitoly dříve citovaný Richard Ryan. Ryan úlekovou obranou reakci do svého systému, nazvaného Dynamic combat, zapracoval mírně odlišným způsobem než Tony Blauer. Jak jsem již uvedl, instinktivní postavení rukou k ochraně vitálních zón na hlavě a krku nazývá Richard Ryan „The Shield“ – štít. Aplikaci štítu Richard Ryan přímo spojuje s řešením nejhoršího scénáře, který definuje jako nejnebezpečnější situaci, které obránce čelí. Tedy útoku na krátkou vzdálenost.

„*Krása štítu Dynamic Combat leží v jeho jednoduchosti. Podstatou je umístit některou oblast vašeho těla, která je méně citlivá na zranění, do cesty přicházejícím útokům. Když je toto vhodně provedené, může být i velmi silná rána zachycena lokty, předloktím a rameny. Klíč je v tom, že štít pohlcuje, není tedy aktivní blok nebo vychylující blok. Aktivní blokování vyžaduje načasování a schopnost rozeznat a odklonit jednotlivé útoky. Jestliže máte možnost toto udělat, pak máte pravděpodobně dostatek času a místa k protiútoku a nepotřebujete tedy použít štít.*“ RYAN, (2002)

Jak je možno vidět na fotografii, Ryanovo postavení rukou při aplikaci štítu je rozdílné od pojetí Tony Blauera v jeho SPEAR systému. Toto pravděpodobně vychází z rozdílného technického pojetí aplikace technicko-taktických sebeobranných postupů. Ryan se méně zdržuje v kontaktu s útočníkem a tím se snaží uchovat si dostatečný prostor pro aplikaci technicky náročnějších postupu. Na rozdíl od Blauera se soustřeďuje na aplikaci štítu převážně proti úderovým technikám. Jde o krátkodobý vstup do útočníka k vytvoření si místa a k získání tak prostoru pro přechod ke konvečním postupům.

Jak je vidět výše uvedených ilustračních fotografií postavení rukou před tělem podle Blauera a Ryana se liší ve svíraném úhlu v loketním kloubu. Blauer používá ruce v tupém úhlu a Ryan v pravém úhlu. Ryanovo pojetí se z pohledu pozice rukou nachází mezi dvěma nejčastěji využívanými pozicemi. Blauerovým „odtlačení nebezpečí“ a už jen pasivním krytím vitálních zón, tím že oběť útoku zvedne ramena, dlaně položí na hlavu a proti útoku (nebezpečí) vystaví vnější předloktí a lokty. Tím instinktivně chrání vitální zóny na krku a hlavě jak ukazuje ilustrační foto. Máme tedy dvě mezní polohy rukou jako motorickou odezvu na nebezpečí. Volba, kterou z nich tělo automaticky použije bez zapojení rozhodovacího procesu je závislá na tom, jak je vnímáno nebezpečí – natažené ruce před tělem a dlaně na hlavě s lokty proti útočníkovi.

Postup, kdy pro obranu jsou využívány lokty na základě instinktivní reakce, je dnes hojně využíván. Byl přijat mnoha instruktory a systémy sebeobrany nebo boje z blízka jako je například Crazy Monkey System (Rodney King), ISR Matrix, či Shiv Works. V současné době nejkomplexněji k zapracování této reakce přistoupili v Keysi Fighting Method. Zakladatelé této metody boje, Justo Dieguez Serrano a Andy Norman, učí své studenty tuto polohu, jako výchozí pro všechny technicko-taktické postupy proti přímému úderu z přední ruky do obličeje.

--- Pokračování ---