Zápas, box a pankration ve Starověkém Řecku

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Zajímavosti | Vytvořeno: 7.9.2011 | Zobrazeno 5904x

Tři největší bojové sporty ve Starověkém Řecku

Panhelénské hry Starověkého Řecka – zápas, box a pankration byly nazývány „silné nebo také těžké akce“, protože se během nich soutěžilo v disciplínách, které byly doménou velkých a těžkých atletů.

Zápas

Zápas je řeckým nejstarším bojovým sportem a měl obrovský vliv na celou helénskou společnost. Filostratos tvrdil, že Palestra, dcera Hermes, vynalezla zápas a celý svět se z tohoto objevu radoval, jelikož „železné zbraně mohou být odloženy stranou a stadiony poskytnou větší slávu než vojenské tábory. “Filostratos také zdůrazňoval praktické využití a přínos zápasu i ve válce, kdy například bitva u Maratonu byla spíše zápasnickým soubojem, či že Sparťané u Thermopyl velice často využívali holé ruce poté, co v boji ztratili svá kopí a meče. Umění zápasu bylo dále zdokonaleno Theseem, který zápasil a poté i zabil Kerkyóna. Pausanias tehdy napsal:„Pouze velikost a náhoda se počítala, dokud Theseus neukázal další kvality dobrého zápasníka – sílu a úžasnou postavu.“

Pravidla zápasu poprvé definoval Orikadmos, jeden z prvních sicilských zápasníků. Údery, chytání za varlata a kousání byly zakázány. Pokud se zápasník dostal mimo vyznačenou plochu, rozhodčí zastavil zápas a vrátil oba zápasníky do středu pole, kde pokračovaly ze stejné pozice, v jaké byly zastaveny. Už tehdy rozeznával zápas dvě základní formy: „orthia pale“ – zápas v postoji a „kato pale“ – zápas na zemi.

V případě první formy bylo cílem hodit útočníka na zem, a ve druhém případě nestačil jen hod, zápas pokračoval dokud se soupeř nevzdal. Držení, včetně škrcení byly velice často používány a celý zápas byl velice podobný zápasu pankrationu, až na to, že nebyly povoleny žádné údery. Zápasník vzdal zápas také v případě, že byl již vyčerpaný a nemohl dále pokračovat. Pro zápasy na stadionu bylo vždy vybráno 5 až 8 párů zápasníků. Aby zápasník vyhrál, musel hodit svého soupeře třikrát. Nebylo nezbytně nutné svého soupeře tvrdě přišpendlit k zemi, případně jej donutit se vzdát. Pravidla jasně nařizovala, že zápasník musí svého soupeře hodit na zem, případně spadnout na něj. Pokus se země dotkla jiná část těla než chodidlo, bylo to považované za prohru. Zápas v postoji byl většinou prováděn na písku, zatímco zápas na zemi probíhal na vlhké hliněné podlaze. Bahno brzo obalilo soupeře a umožnilo mu unikat z držení, jelikož se stával kluzkým. To také zkomplikovalo aplikace technik hodů. Při tréninku zápasu v postoji se zápasníci hodně zaměřovali na posílení krku, ramen, rukou, hrudníku a boků. Naproti tomu při zápase na zemi se spíše zápasníci zaměřili na rozvoj síly a flexibility rukou, boků, stehen a kolen.

Zápas začal tím, že zápasník chytil svého soupeře za krk a současně se pokoušel kontrolovat jeho zápěstí. Velice často se zpočátku přetlačovali hlavami, což byla pozice označována jako „pozice beranů“. Rovnováha a těžiště byly hlavními aspekty zápasu ve stoje, jelikož se zápasník snažil dostat svého soupeře mimo těžiště a současně si hlídal své těžiště. Další zahajovací metoda se nazývala „Iliada“. Z této pozice se učili zápasníci aplikovat různé typy chytání či vybalancování soupeře. Různé podmety a podtrhy byly vyučovány jako přípravná fáze na aplikaci hodů. V řeckém umění naleznete mnoho zakončujících technik, jako přímý hod přes rameno či různé zdvihy soupeře. I při zápase v postoji bylo možné vidět různá škrcení, nicméně daleko častěji byla škrcení možné vidět během pankrationu.

Box

Řecký box se v mnohém odlišoval od současné formy boxu. Neexistoval boxerský ring, ani soutěžní kola. Boxeři spolu zápasili do té doby, dokud jeden z nich nezdvihnul dva prsty na znamení porážky, případně pokud nepadl do bezvědomí po K.O. úderu. Vyjímečně bylo možné souboj přerušit, aby si oba boxeři na chvilku odpočinuli. Klinčování bylo přísně zakázáno. Rozhodčí měl tenký prut nebo bičík pro umravnění boxera, který by jakkoliv porušil pravidla. Váhové kategorie neexistovaly, takže čím těžší boxer, tím měl větší výhodu.

Podlé mýtů vytvořil box Apolo, ačkoliv existují ještě jiní adepti na toto prvenství – Herakles, Theseus a další. Nicméně Apolo byl hlavním patronem tohoto sportu a tvrdilo se o něm, že zabil Forbase, boxera, který zval cestovatele do Delf, aby s ním soupeřili. Apolo vždy vítězil na těchto vyzývacích utkáních.

Boxeři měli kolem rukou a zápěstí omotané kožené řemínky. Do 5.stol. př.n.l. se jednalo o jednoduché proužky volské kůže, které byly omotány kolem prvních kloubů prstů a poté diagonálně přes dlaň na hřbet ruky a dále kolem zápěstí, případně až kolem předloktí. Palec nebyl vůbec chráněn.

Od 4.stol.př.n.l. se začaly používat rukavice, které sestávaly z proužků kůže, které byly navzájem spojené, avšak i zde byly prsty volné. Celá rukavice navíc byla zpevněna pruhy tvrdé kůže s vnitřní vrstvou vlny, která byla otočená k dlani a krátkým rukávem na předloktí. Tento typ rukavic byl výhradně používán v Řecku do konce 2.stol.př.n.l. Později, mezi 2.stol.př.n.l. a rokem 500 n.l., se začaly používat ještě speciální návleky, na kterých byly připevněné železné hroty.

S každým zlepšením v oblasti balících metod v obchodě, se také zlepšovala technika omotávek ve sportu a následně i technik úderů. Za časů měkkých řemínků, byl box spíše o hbitosti, přesnosti, rychlosti a pružnosti. S příchodem rukavic byly útočné techniky hodně omezeny, údery se staly daleko tvrdšími a boxeři se začali více soustřeďovat na obranu. Obecně řečeno byl i průběh soubojů pomalejší, protože se zpevněnými rukavicemi (železné hroty) spoléhali boxeři více na brutální sílu než na techniku. Pravidla zakazovaly údery do slabin, doporučovalo se omotávání rukou dalšími vrstvami pruhů z vepřové kůže a upřednostňování spíše vepřové kůže na rukavice než hovězí, která byla daleko tvrdší a způsobovala tím soupeřům daleko vážnější zranění. Rozhodčí kontrolovali rukavice před každým zápasem, nicméně vážná zranění a úmrtí byla velice častá.

V té době bylo mnoho boxerů, kteří v zápase zabili svého soupeře, například boxér Kleomedes z Astypalaje, který poté zešílel, anebo Diognetos z Kréty. Boxeři byly vcelku jasně rozeznatelní od ostatních atletů svými rozbitými nosy a květákovýma ušima.

Až během 48.olympijských her v roce 588 n.l. se světu představila spíše technická forma boxu, kterou představil Pythagoras ze Samosu. Úhyby těla a práce nohou byla více důležitější než tupé boxování, kdy proti sobě stáli dva boxeři a prakticky na střídačku se snažili zasadit svému soupeři rozhodující úder. Nyní se boxeři učili rychle na svých nohách uhýbat a přenášet váhu z jedné nohy na druhou. Správná pozice byla klíčová, jelikož se souboje odehrávaly pod otevřeným nebem. Pokud se boxer dostal do pozice, kdy měl slunce v zádech, získal velkou taktickou výhodu před svým soupeřem. I to nutilo boxery se více hýbat.

Jejich postoj vypadal tak, že měli přední levou ruku nataženou před sebou pro krytí přicházejících úderů, ale i pro útoky. Pokud se tento postoj zkombinoval s rychlým výpadem vpřed, často znamenal knock out. Nicméně pro vítezství bylo potřeba použít obě pěsti. Zadní ruka byla hlavní útočnou zbraní pro přímé direkty, krátké háky, ale i zvedáky a padáky. Většina úderů směřovala na hlavu, ale i tělo bylo cílem úderů. Starověcí Řekové byli jedni z prvních atletů, kteří porozuměli rčení: „Zabij tělo a hlava zemře“.

Starověké texty popisují bojovníky s těžce poraněnýma očima díky úderům s vystrčeným palcem. Dokonce oslepnutí na jedno oko také nebylo vůbec vzácné. Malba na jedné váze také zobrazuje údery do slabin, které nebyly považovány za nefér útoky. V některých případech tak jeden úder do slabin stačil k tomu, aby zajistil boxerovi vítězství. To se i stalo v případě Glaukose z Karystose, který vyhrál první olympijské hry jediným úderem právě do slabin soupeře.

Řekové považovali box za jeden z nejvíce nebezpečných sportů. Text z první století před Kristem popisuje box tak, že „vítězství boxera je získáno z krve“. Kleitomachos z Théb toto ostatně mohl potvrdit. Na soutěži byl přihlášen na dvě disciplíny – box a pankration. Požádal však pořadatele, jestli je možné nejdříve se zúčastnit soutěže v pankrationu a až teprve pak v boxu, protože zranění v boxu byly výrazně častější a vážnější…

Pankration

Pankration je považován za jeden z prvních sportů, který by se nyní dal popsat jako MMA (Mixed Martial Arts), protože v sobě spojuje techniky řeckého boxu a zápasu. Pravidla povolovala prakticky vše kromě kousání a píchání do očí. I útoky na slabiny byly povoleny. Neexistovaly soutěžní kola, váhové kategorie, případně vymezení zápasiště. Zápasy se odehrávaly v prostoru před stadionem. Sportovci měli občas lehké rukavice na ochranu rukou. Ten druhý zvítězil, pokud jeden z nich zvedl ukazováček nahoru, případně pokud již nebyl schopen bojovat. Jelikož se pankration řadil k nejtvrdším sportům, přitahoval pouze nejlepší a nejtvrdší atlety, tedy ty, kteří měli kartereia (tvrdost) v nátuře.

Pravidla byla přísně dodržována rozhodčím, který v případě jakýchkoliv porušení tvrdě atlety trestal, podobně jako při zápasu, prutem či bičíkem. Přesto však mnoho závodníků končila s mnohačetnými kousanci po celém těle, případně poškozením zraku. Filozof Epiktetos ve svých spisech často poznamenal, že být pokousán, případně přijít o oko, byl jeden z vážných rizik při pankration zápasech.

Existovaly dvě formy pankrationu: „Ano“ nebo také „orthostadin (v postoji) pankration“ a „kato (na zemi) pankration“. „Ano pankration“ byl v lecčems podobný současnému kickboxu, jelikož hlavní pravidlo bylo, že oba musí zůstat v postoji a nesmí jít tedy na zem. Tato forma byla považována za bezpečnější a většinou se používala při trénincích, případně při rozřazovacích soubojích. Jelikož údery nebyly povoleny v zápase a naopak zápasnické techniky nebyly povoleny při boxu. Tato forma tak byla rozumným kompromisem při přípravě atleta na soutěž.

V postoji se kladl hlavní důraz na zasazení takových úderů, které protivníka ihned vyřadí ze závodu. Jakmile se zápas přesunul na zem, průběh se dramaticky změnil. Válení po písku, případně v bahně, poskytovalo atletům možnost nasadit škrcení či páku. Na zemi se však používaly i údery, nicméně hlavní důraz byl kladen na znehybnění soupeře pomocí držení a následného nasazení škrcení či páky. Na různých malbách lze i nyní nalézt mnoho příkladů, kdy atlet sedí na svém soupeři a zasypává jej údery. Filostratos ve svém spise napsal: „Pankratisti cvičí nebezpečnou formu zápasu. Musí vydržet četné krvavé modřiny a podlitiny, která mohou zápasníka ohrozit, zvláště pokud jsou nalité krví. Učí se techniky držení poté, co soupeř spadne na zem a je přesto stále schopen bojovat. Musí se naučit mnoha způsobům škrcení. Páčí kotníky a ruce, používají údery, ale také skáčou na soupeře. Všechny tyto techniky jsou povolené v pankrationu, kromě kousání a píchání do očí. Lakedaimoniané (pozn. překl. – profesionální vojáci Sparty) však mohou útočit i takto, pravděpodobně proto, že jsou trénováni na válku, nicméně Helénské hry toto zakazují.....ač­koliv povolují například škrcení.“

Trénink

Výše uvedené disciplíny byly standardní součástí výuky chlapců ve škole. Výuka těchto sportů byla stejně důležitá jako výuka akademických předmětů. Každý muž musel získat nějaká vítězství v té či oné disciplíně. Zápas, box a pankration byl vyučován odděleně jednotlivé dvojice žáků (to znamená, že jeden pár se učil boxovat, druhý zápasit, třetí pankration, atd.), případně se tréninku jedné disciplíny účastnila celá třída rozdělená do dvojic. Poté, co zvládli základní techniky a kombinace, student postoupil do fáze sparingu.

Boxeři již v té době využívali malé boxerské pytle. Pankratistové si procvičovali své údery a kopy na těžších pytlech (měchy na víno) naplněných pískem, případně něčím podobným a zavěšeným v úrovni ramen. Oba typy pytlů byly používány k rozvoji úderových technik a síle kopů. Navíc kývající se pytle pomáhaly studentům se správným načasováním svých útoků. Filostratos napsal, že „pankratistický pytel může být také použit pro rozvoj rovnováhy, při prudkém nárazu do těla atleta. Ramena a prsty se musí otužovat proti nárazům tak, aby celý postoj v pankration byl velice stabilní a pevný.“

Zápasníci často cvičili techniky a přechody s partnerem, který příliš neodporoval, nicméně i přesto techniky byly cvičeny tvrdě, aby si i spolupracující partner zvyknul na tvrdé dopady. Pankratisti naproti tomu spárovali tak, aby nedošlo ke zranění již při tréninku, což by je automaticky vyřadilo ze závodů. Proto měli rukavice a speciální přilby, která sestávala ze dvou tlustších pruhu kůže, které měli omotané kolem hlavy přes uši a další pod bradou. Některé přilby byly i kovové.

Další tréninkovou metodou bylo posilování těla zdviháním různých závaží a tzv. test výdrže – „pyx atremezein“, kdy musel atlet stát s nataženýma rukama buď před tělem či za hlavou.

Tyto tréninkové hodiny přitahovaly mnoho diváků a celý trénink probíhal často za zvuků flétny. Tak jako vojáci i oni si byli vědomi důležitosti rytmu při boji.

Kromě posilovacích kondičních cvičení cvičili atleti také stínový box. Při něm si zkoušeli různé kombinace i se zavřenýma očima tak, aby současně rozvíjeli rovnováhu a vizualizaci. Dýchací cvičení byly považovány za základ tréninku. Kdo neuměl při zápase správně dýchat, velice často prohrál. Starověké řecké teorie o dýchání byly převzaty ze spisů Aristotela, který napsal: „Duše je vzduch. Vzduch ví, kam se pohnout, proto pokud jej dýcháme, získáváme také duši, život a vědomí.“ Atleti, inspirováni Aristotelem, nazývali vzduch pneuma (duch) nebo také životní síla všeho živého na zemi.

Napsal: Jim Arvanitis Přeložil: Jarda Kolcun

Zdroj: The big 3 combat sports of Ancient Greece – Wrestling, Boxing and Pankration (Black Belt Magazine, June 2007)

• jk-