Vývoj distanční výuky bojových umění

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Zajímavosti | Vytvořeno: 31.3.2010 | Zobrazeno 3197x

Nedávno jsem si se zájmem i překvapením pročítal na jednom diskusním serveru nářky člověka, který si stěžoval, že nikde v blízkosti jeho bydliště (rozuměj „*hned za rohem*“) není klub bojového umění či sportu, kterému se chce věnovat. Vyjmenoval desítky důvodů, proč nemůže cestovat déle jak 30 minut MHD a prakticky žádal, aby se klub co nejdříve vytvořil a on tak mohl dělat to „*po čem celý život toužil*“. Překvapilo mě s jakou samozřejmostí toto žádal a také fakt, že není jediný, který tímto způsobem uvažuje. A proto jsem se rozhodl udělat malou rekapitulaci, která pomůže pochopit, že současný stav je nesrovnatelně lepší v porovnání se stavem před pár lety či dokonce desítkami let.

Faze č.1 – Cestování v rámci Východního bloku Jak asi víte, komunisté podporovali pouze ty sporty, které tu již měly perfektní zázemí, měly nezávadnou filozofii, byly čistými sporty a jejichž zrušení by patrně vyvolalo větší odpor. Proto tu byly v rámci ČSTV podporováno pouze box, zápas, judo a karate. Pokud chtěl člověk studovat jiná bojová umění, pak musel buď do Sovětského svazu, kde bylo možné nalézt například sportovní verzi Sambo, ale i velké množství Wushu škol. Jakékoliv národní bojová umění byly striktně zakázány včetně například výuky Systěmy, která se vyučovala pouze v armádě v Krasnodaru. Takové studium tedy obnášelo nejdříve navázání kontaktu (což bylo občas velice náročné díky jazykovým bariérám) a poté pravidelného dojíždění do zahraničí a studování dané školy. Takto k nám přišlo například jujutsu nebo další školy karate. Pro záznam technik a principů jsme používali pouze fotoaparát, tužku a papír a zaznamenaná technika tak mohla vypadat například takto: „ A LN primy kop do LK B, B ustoupí a hned kontr PR direkt*“, což v překladu znamenalo: *Útočník zaútočí levou nohou přímým kopem na levé koleno obránce, který rychle ustoupí a poté kontruje direktem pravou rukou.

Fáze č.2 – Cestování po Sametové revoluci Sametová revoluce nám umožnila kontaktovat i jiné školy, které se nacházely více na Západě. Opět jste museli nejčastěji dopisem nebo telefonicky zkontaktovat instruktora dané školy a dohodnout se na podmínkách distanční výuky. Velkou výhodu měli ti, kteří ovládali cizí jazyk a…měli kameru, protože si mohli natočit celý seminář. Taková videonahrávka pak kolovala jen mezi vyvolenými a patřila mezi největší cennosti toho kterého oddílu. Nejčastěji se cestovalo do relativně blízkých destinací jako je Polsko, Maďarsko, Rakousko, Německo či Francie anebo jednou ročně na 3–4 týdny do vzdálenějších destinací jako je Čína, Japonsko nebo Thajsko. Vyžadovalo to většinou dosti peněz na cestu plus samozřejmě poplatek za výuku, který v drtivé většině neodpovídal cenám v Čechách a byl několikanásobně dražší (vše hrazeno z rodinného rozpočtu). Takto k nám přišly prakticky všechny nové školy bojových umění a sportů. Těmto lidem patří velký dík za sebeobětování a investovaný čas a peníze. Našli se však i tací, kteří navštívili několik seminářů a hned si založili vlastní oddíl. To jim bylo umožněno například zahraničním instruktorem, který jím daroval mistrovský stupeň k otevření školy nebo z vlastního rozhodnutí. Naštěstí však již je, díky všeobecné informovanosti a dotupnosti informací, podobných mistrů minimum. Začaly být také více cenově přístupnější kamery a fotoaparáty, které umožnily si vše natočit a doma poté pořádně prostudovat. Ubylo tak papírových poznámek.

Fáze č.3 – Digitalizace – slepá ulička Doba pokročila, technologie se vyvíjela a začaly se objevovat například videokazety či DVDčka, která slibovala (a často i rovnou přibalila) černý pás po zvládnutí všech technik, které byly na těchto nosičích. Pominu-li etickou stránku věci, pak největší problém byl ve zpětné vazbě. Pokud student neměl možnost pravidelně dojíždět na semináře či privátní výuku k certifikovanému instruktorovi, pak mu uniklo mnoho detailů, díky kterým byla technika nefunkční. Tuto metodu distanční výuky považuji za slepou cestu. Asi nejznámějším příkladem této metody distanční výuky je mistr Richard Van Donk, který slibuje černý pás po zakoupení jeho sady a rovnou i tento černý pás posílá s DVD. Více na jeho stránkách: http://www.ninjutsu.com . Nicméně podobné způsoby jak vydělat na naivních studentech, lze velice pravděpodobně nalézt i v jiných školách bojových umění. Takto certifikovaným lidem se často hanlivě přezdívá “Video Master”.

Fáze č.4 – Internetové komunikace V této fázi se již spojily možnosti internetu a pravidelné docházky k certifikovanému instruktorovi. Student si tak měl možnost stáhnout potřebné techniky přes internet, trénovat je v místě bydliště ve „svém“ oddíle a pravidelně dojíždět na soukromé hodiny či semináře k certifikovaným instruktorům, kteří mu poskytli nutnou zpětnou vazbu a opravili detaily nutné ke zvládnutí techniky. Pokud byl student připraven, mohl být připuštěn ke zkouškám. Po dosažení určitého technického stupně mu bylo povoleno založit oddíl i v místě bydliště. I to s sebou neslo další vícenáklady díky placení licence, apod. Klasický příkladem je například Keysi Fighting Method, kde se student zaregistruje, zaplatí příspěvek za členství a za to jsou mu v pravidelných intervalech poskytovány videolekce. Zkouška samotná, stejně tak jako zpětná vazba během přípravy na zkoušku, je zabezpečena pravidelnými soukromými hodinami u nejbližšího instruktora KFM. Stránky této metody boje naleznete zde: http://www.keysikfm.com/

Fáze č.5 – Internetové komunikace II – slepá ulička? V poslední době se objevuje další možnost, která metodu distančního studia dokonce ještě zjednodušuje. Student se zaregistruje na webové stránky, získá techniky ve formě DVD nebo stream videa a poté studuje sám již v místě bydliště. Pokud se již domnívá, že techniky zvládnul, natočí své techniky na video a uploaduje je na tyto stránky ke zhodnocení. Je zde tedy již zabezpečena zpětná vazba, což umožňuje studentovi studovat bojové umění, které je mu finančně nedostupné. V tomto případě jsou nejdál pravděpodobně Gracie a jejich distanční výuka brazilského jiu jitsu. Opět, jako v předchozím případě, se zaregistrujete a za poplatek získáte DVD sadu se všemi drily a technikami potřebné ke zvládnutí prvního technického stupně. Pokud se student domnívá, že techniku ovládá, uploaduje vlastní video na jejich stránky a během pár dnů mu příjde zhodnocení jedním z instruktorů školy Gracie jiu jitsu. Pro názornost je možné si stáhnout i videa ostatních distančních studentů, kteří takto získali technický stupeň, aby byla zajištěna transparentnost a hlavně se zamezilo jakýmkoliv dohadům ohledně kvality takto poskytované distanční výuky. Stránky bratří Gracie naleznete zde: http://www.gracieuniversity.com Ačkoliv tato metoda výuky vypadá velice pohodlně, skrývá v sobě jeden závažný nedostatek díky kompletní absence osobního fyzického vedení studenta. Ti z vás, kteří se bojovým umění či sportu věnují delší dobu, mi asi dají za pravdu, že fyzická přítomnost instruktora při výuce je nezbytná. Zvláště pokud začínáte studium v dané škole. Je pořeba zvládnout mnoho detailů, které sebelepší video nezachytí, nemluvě o předávání filozofie a etiky, která je v každé škole maličko jiná. Můžete se tak naučit techniky, ale nepochopíte styl. Proto se domnívám, že tato metoda je vhodná pro studenty, kteří již danou školu cvičili a například díky změně bydliště již nemohou studovat pravidelně. Pak tato metoda má svůj smysl, ale opět zdůrazňuji, že je nutná osobní konzultace s nejbližším certifikovaným instruktorem, který opraví a případně vysvětlí, proč se musí například težiště posunout o 5 cm, aby technika zafungovala.

Co bude dál? Patrně s rozvojem nových technologií dojde k lepší interakci mezi studentem a instruktorem v reálném čase, což poté umožní studovat jakýkoliv styl odkudkoliv. Nicméně jsem přesvědčen, že osobní vedení nenahradí sebelepší technologie a proto se instruktoři nemusí bát o existence svých škol.