Srovnání případů znásilnění v evropském kontextu

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Sebeobrana | Vytvořeno: 9.6.2010 | Zobrazeno 3832x

Studie: Různé systémy, podobné výsledky? Sledování „úmrtnosti“ oznámených případů znásilnění v 11 evropských zemí.

Zpráva byla předložena na breifingu, který pořádala Evropská ženská lobby, Evropské akční centrum v oblasti prevence násilí na ženách a Výzkumné oddělení v oblasti zneužívání dětí a žen. Studie byla vypracována profesorkou Liz Kelly a Jo Lovett z Velké Británie. V první části se je jedná o kvantitativní srovnání míry ohlášení případů, dále míry zahájení trestního stíhání a míry případů, které výustí v odsuzující rozsudek. Data se srovnávají ve 32 evropských zemí (všech 27 členů EU, 3 přistupující země a dále Island a Švýcarsko). Pozorování dat bylo za období 2001–2007. Druhá část se týkala kvalitativního šetření – bylo analyzováno 100 případů znásilnění v Rakousku, Belgii, Anglii & Walesu, Německu, Řecku, Maďarsku, Irsku, Portugalsku, Skotsku a Švédsku. Prezentace na briefingu měla pouze informativní charakter – byly představeny první výsledky a patrné trendy. Finální zpráva bude předložena později v létě a bude dostupná na stránkách Výzkumné oddělení v oblasti zneužívání dětí a žen zde.

Jaké byly první závěry a patrné trendy:

V případě hlášení případů trestného činu znásilnění jsou zjevné tři skupiny sledovaných zemí:

Deset zemí má nízkou míru ohlášení případů (méně než 6 na 100.000 obyvatel)
Dalších deset zemí vykazují střední míru ohlášení případů (mezi 6–10 na 100.000)
Šest zemí má vysokou míru ohlášení případů (více jak 10 na 100.000)

Česká republika se řadí do skupiny zemí, které vykazují nízkou míru ohlášení případů znásilnění (5 případů na 100.000 obyvatel). Mezi země s nejvyšší mírou patří například Švédsko, Finsko, Belgie, Island, Skotsko a Anglie. Možné vysvětlení je (studie se konkrétně nezabývala příčinami) širší definice znásilnění v zákoně, procesní nastavení při hlášení případů na policii (např. policie musí evidovat všechny případy, i ty které nejsou následně definovány jako trestný čin), celkově jsou implementovány mechanismy, které zvyšují důvěryhodnost v právní systém.

Další patrný trend je, že země s nejvyšším počtem nahlášených případů mají současně i nejnižší míru odsuzujících rozsudků. Toto je klasický případ tzv. jevu „úmrtnosti“ případů znásilnění– vyšší míra oznámení znásilnění na policii, automaticky neznamená i vyšší počet odsouzených pachatelů – právě naopak. Do této skupiny spadá největší skupina sledovaných zemí (celkem 16). Pouze tři země se vymykají tomuto trendu – v Dánsku, Lucembursku a Franci vede vyšší míra nahlášených případů i k vyššímu počtu odsouzených za trestný čin znásilnění.

Česká republika, kromě Portugalska a Rumunska, spadá do třetí kategorie zemí. V této skupině je patrný trend poklesu míry oznámených případů a současně to vede k poklesu počtu stíhaných a odsouzených pachatelů za trestný čin znásilnění.

Anomálií je čtvrtá skupina zemí, kdy nižší míra nahlášených případů vede k vyšší míře odsouzených pachatelů. Do této skupiny patří Maďarsko a Polsko. Tento fakt se však vysvětluje možnými chybnými statistickými údaji.

Některé vypozorované skutečnosti z kvalitativní části studie:

Podíl pachatelů, které oběť nezná, je v 20–40 procentech případů
Znásilnění spáchané osobou blízkou (bývalým nebo současným partnerem) je běžné v 16–37 procentech případů
Použití zbraně při znásilnění je neobvyklé – méně jak v 10 procentech případů
Dokumentace zranění obětí je dostupná v 16–45 procentech případů

Nejčastější stádium, ve kterých případy znásonění „vypadnou“ z trestního řízení je moment sdělení obvinění, činní mezi 21–61 procenty případů. Podíl případů, které se dostanou až před soud se pohybuje od 4–39 procent.

Nejvyšší míra „úmrtnosti“ případů byla vysledována během policejního šetření – činila až 82 procent a týkala se zemí, které mají nejnižší míru hlášených případů, tedy i České republiky. Tento fakt vzbuzuje celou řadu závažných otázek o profesionalitě vyšetřování. Případy, které týkali zranitelnějších skupin obětí (např. duševně nebo fyzicky postižené) se sotva dostaly k soudnímu přelíčení. V jiných zemí se tykalo vypadnutí případů, kdy pachatel byla osoba blízká.

Některé vypozorované skutečnosti, které byly patrní v případě odsuzujících rozsudků:

Charakteristika pachatelů:

nejsou bílí, nejsou občany země
požili alkohol
není to osoba blízká
byli dříve odsouzeni

Charakteristika obětí:

dokumentované zranění

Převážná většina případů znásilnění, které vyústili v odsuzující rozsudek, vykazují stereotypy o znásilnění a pachatelích. Můžeme proto konstatovat, že míra „úmrtnosti“ případů je institucionální záležitost, tedy že to jsou postupy a praxe policie a justice a jejich reakce na případy znásilnění, které jsou vedou k nízké míře vymáhání spravedlnosti v trestných činech znásilnění.

Případy dobré praxe:

Většina zemí rozšířila definici znásilnění jak v právní terminologii tak ve vztahu k pachateli
Švédsko je jedna z mála zemí, ve které má oběť silné postavení v samotném trestním řízení: oběť se může účastnit soudního řízení po celou jeho dobu. Od roku 1988 mají nárok na právního zástupce, který je poškozené přidělen soudem a který nejen hájí jejich práva v trestním řízení (kde může předvolávat svědky, navrhovat trestní sazbu pro obžalovaného apod.), ale i v adhezním řízení (při kterém se domáhá odškodnění)
v Anglii a Walesu vlády investovali do tzv. sítě Kontaktních Center pro sexuální trestné činy, které zajišťují forenzní vyšetření, lékařské ošetření a podpůrné sociální služby.
Rakousko iniciovala baterii práv obětí, které se týkají také případů znásilnění: Například garantují přidělení osoby, která doprovází oběť při podávání svědecké výpovědi a u soudu, právo oběti být vyšetřován/a osobou stejného pohlaví, nárok na sociální služby a konzultace psychologa, nárok na přístup a aktivní obdržení informací, aktivní zapojení do policejního šetření a možnost odvolání v případě, když státní zástupce rozhodně nevést případ dál.

Zdroj: http://www.proequality.cz