Společné znaky strategie vedení boje ve feudálním Japonsku a současné výuky sebeobrany v jujutsu

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Jujutsu & Aikijutsu | Vytvořeno: 8.1.2011 | Zobrazeno 2776x

Nedávno se mi dostala do ruky kniha Heiho Okugisho: The secret of high strategy v anglickém překladu. Jde o překlad klasického textu japonské strategie klanu Takeda, kterou napsal vojenský zmocněnec a hlavní stratég klanu Takeda – Yamamoto Kansuke (1493–1561). Kniha byla napsána na přelomu 15.-16.století ještě za života Takeda Šingen. Jedná se o plnou, nezkrácenou verzi původní dřevotiskové edice z roku 1804 a mě se poštěstilo ji získat dokonce s vlastnoručním podpisem překladatele knihy Toshishira Obaty, který je v oblasti bojových umění známou a respektovanou osobností. V rámci hlubšího studia jujutsu jsem se rozhodl knihu prostudovat pečlivěji a byl jsem velice překvapen množstvím doporučení, která jsou platná i v současnosti. A protože věřím, že poznatky z knihy mohou být zajímavé i pro vás, dovolím si zde uvést několik vybraných pravidel, která lze zcela jistě aplikovat i při současné výuce jujutsu sebeobranné formy.

Mistři strategie

Mistři strategie používají luk a šípy, kopí, dlouhý meč a další smrtící zbraně (yumi, yari, naginata, tachi, katana). Pokud chtějí vyhrát, útočí pouze v případě, kdy načasování je na jejich straně. Stahují se z boje v případě, že ztrácí jakoukoliv výhodu. Člověk, který se nenaučí zacházet se všemi zbraněmi, nemůže být zván mistrem strategie. Také člověk, který se naučí zacházet pouze s jednou zbraní, nemůže být zván mistrem strategie. Tak člověk, který zvládne lukostřelbu, má být zván mistr luku. Člověk, který zvládne boj kopím, má být zván mistr kopí. Člověk, který zvládne boj mečem, má být zván mistr meče. Mistr strategie by se měl naučit zacházet se všemi zbraněmi.“ (Kansuke, 1994, str.6) Ačkoliv se zde využívají zbraně, které dnes nalezneme spíše v muzeu, je důležité si uvědomit, jaké typy zbraní bojovník používal v závislosti na vzdálenosti a samozřejmě důležitost komplexní výuky pro celkové porozumění umění boje. Jedině znalost více způsobů ozbrojeného i neozbrojeného boje zvyšuje šance obránce zvítězit v boji.

Jak se stát stratégem

Aby se člověk stal bojovníkem (stratégem), musí se nejdříve naučit kenpo (neozbrojený boj), poté koshi (plynulé pohyby rukou a nohou) a shinshin (harmonie mezi tělem a duší). V dalším kroku se musí naučit tanpyo no jutsu (krátké zbraně), poté naga dogu (dlouhé zbraně) a poté by měl začít trénink v tobi dogu (luk, šípy a puška). Během učení také obdrží lekce v Jinri (způsob jakým vést a kontrolovat lidi), Chiri (jak využít prostředí k boji) a Tenri (jak využít přírodní cykly a počasí). Strategie zahrnuje využití všech těchto oblastí.“ (Kansuke, 1994, str.7) Komplexní zvládnutí všech zručností potřebných v boji bylo již diskutováno výše. V současné době se ve kvalitních školách sebeobrany (a nezáleží na použitém systému sebeobrany) vyučuje jak boj beze zbraně tak i se zbraněmi. V případě neozbrojeného konfliktu se například osvědčilo vyučovat zpočátku boj na zemi bez úderů a kopů, aby se student naučil nejprve orientovat v pozici, která je nejméně výhodná v porovnání s postojem, klekem či sedem. Mnoho drilů a technik se dá adaptovat například z brazilského jiu jitsu, které zaujímá ve sportovní formě jujutsu vedoucí místo. Poté, co student zvládne základní pozice, úniky, přechody a následně i páky, škrcení či držení, přichází na řadu zapojení atemi waza nejen z pozice útočníka, ale i obránce včetně přechodů z jednotlivých poloh z lehu do postoje. V poslední fázi se do konfliktu zapojí více jak jeden útočník a ztíží se prostor k manévrování včetně dalších podmínek. V postoji se osvědčil přístup, kdy se studenti naučí nejdříve reagovat na první podnět, navázat fyzický kontakt s útočníkem a poté se jej do maximálně 2–3 vteřin zbavit. Zjistili jsme, že u některých studentů je velice náročné je zbavit vžité představy, kdy jakmile chytnou útočníka, již jej nechtějí pustit a tahají se s ním třeba i na zemi. Jde o velice hrubou taktickou chybu, která se projeví například v okamžiku, kdy se do konfliktu zapojí další útočník. Paralelně s výukou neozbrojeného boje se od určitého technického stupně začínají studenti seznamovat se zbraněmi. Například výuka zacházení s kasrem (pepřový sprej) umožní studentům použít takové techniky, které odradí protivníka od dalšího útoku. Poté následuje výuka s teleskopem, která umožní stupňovat důraznost obrany a zbavit se protivníka způsobením středně těžkých až smrtelných poranění. Po teleskopu přichází na řadu nůž, který je považován za velice náročný na zvládnutí nejen po technické, ale i po psychické stránce, protože obránce se musí smířit jednak s vlastním poraněním (pokud má nůž i útočník), ale také s důsledky svých činů v případě pobodání, pořezání nebo dokonce usmrcení protivníka. A na závěr bych uvedl zacházení s krátkou kulovou zbraní, která podobně jako nůž patří již mezi finální řešení konfliktu a proto výuka zacházení s těmito zbraněmi by měla být vyhrazena velice pokročilým studentům. Nicméně je možné použít i jiné zbraně a v jiné kombinaci. Cílem tohoto příkladu bylo uvést zbraně, které postupně gradují v míře poškození útočníka a i samozřejmě jejich zvládnutí je náročnější pro studenta.

Pět principů strategie

Ve strategii je pět základních principů konání: meshu (učení pomocí zraku), nishu (učení pomocí sluchu), shinshu (učení pomocí myšlenek), shushu (učení pomocí rukou) a sokushu (učení pomocí nohou). Pozorujte barvy svýma očima, naslouchejte zvukům svýma ušima, vytvořte plán svou myslí a realizujte jej pomocí rukou a nohou. Toto je pět základních principů.“ (Kansuke, 1994, str.8) Na základě vlastních, vyzkoušených postupů doporučujeme při výuce technik postupně zahrnovat i vnější aspekty, jejichž vliv měníme. Pro nácvik technik v pokročilé formě se studenti učí využívat světla, prostoru, času, ale i povrchu a případně i útočníků samých k sebeobraně. Například zahrnutí stroboskopu či dýmu, které sníží viditelnost a orientaci na místě konfliktu, může významně ovlivnit způsob provedení techniky. Nebo pohození střepů (při nácviku jde o plastové lahve a kelímky) velice rychle naučí studenty zůstávat na zemi co nejkratší dobu. Případně řešení konfliktů v autě naučí studenty využívat například řadicí páku, sloupek dveří či přední panel ke zdůraznění obrany. Jde o poznatky, které se těžko předávají pouhým popisem. Je potřeba je zažít a vnímat všemi smysly, jedině tak se dá zjistit, zdali technika je skutečně použitelná i v praxi.

Konfuciánský oblek stratégů

Stratégové nosili oblek jako Konfucius nebo mniši. Tento zvyk byl převzat od minulých stratégů, ale v současné době již nemá smyslu. Když Konfucius diskutoval strategii, nosil oblečení běžné v té době, a když mniši učili strategii, nosili také své běžné oblečení. Poté lidé, kteří učili strategii, nosili konfuciánský nebo mnišský oděv, ale v současné době to postrádá smysl.“ (Kansuke, 1994, str.9) Přiznám se, že tato část mne osobně překvapila asi nejvíce. Uvědomil jsem si, že tento člověk již před více jak 450 lety upozorňoval na nešvar držení se slepě tradic, které nemají praktické opodstatnění v současném světě. Většina moderních škol bojových umění již cvičí v oděvu, který je běžný pro tu kterou oblast a situaci. Nicméně stále existuje mnoho škol, které na jedné straně prohlašují, že se věnují sebeobraně, ale na druhé straně se tvrdošíjně drží tradičního gi včetně hakamy. Zcela jistě má tento oděv své opodstatnění při výuce technik v počátečním stádiu, kdy student jednak musí získat určitý respekt k bojovým uměním, seznámit se s etikou, filozofií i historií toho kterého systému a nošení gi je jeho nedílnou součástí. Poté však v pokročilé fázi je potřeba odložit gi a tak jako se technika prověřuje proti více útočníkům a za ztížených vnějších podmínek, tak je také potřeba adaptovat i oděv. Pokud se gi zamění za triko či mikinu, zjistíte, že tento typ oděvu nevydrží tolik co gi a proto vás donutí tato vcelku kosmetická změna provést znatelné změny v technikách. A opět, jako je tomu v předchozím případě, i zde je zkušenost a poznatek prakticky nepřenositelný, pokud si vše sami nevyzkoušíte.

Rozdílné školy strategie

V současné době existuje mnoho škol, které si říkají ten-a-ten styl nebo ten-či-onen styl, ale neexistují historické záznamy o těchto školách. V současné době publikované knihy Koyogunkan a Kenmomgunsho píší o těchto i jiných stylech. A proto mnoho škol má mnoho stylů. Někdo, kdo zvládl umění meče Kenjutsu se nazývá mistrem strategie a hned vytvoří vlastní školu. Poté získává studenty jen proto, aby uspokojil svou touhu po bohatství. Jelikož jsou změny důležitou součástí strategie, je nanejvýš nevýhodné mít pevně definovaný styl. Jak mohou neměnit vůbec nic na svém stylu? Učit jen Kenjutsu a nazývat se mistrem strategie je ostudné. Nazývají se mistry a stratégy, avšak skutečná strategie nutně rozlišuje různé varianty, aby stratég zvítězil. Učit jen Kenjutsu a zvát sebe sama mistrem strategie je chybné.“ (Kansuke, 1994, str.10) Tato část úzce souvisí s částí, která je v tomto článku uvedena na prvním místě. Komplexnost výuky a „cross tréninky“ se ukazují jako nezbytné součásti výuky. Je potřeba učit se a trénovat i od jiných škol. Možná se zjistí, že daná škola vám nemá co nabídnout z pohledu zpracování určité situace, možná se zjistí, že něco řeší jinak a pro vás překvapivě. Je potřeba si uvědomit, že prapůvodním účelem bojových umění nebylo chránit určitou skupinu technik, ale naučit se cokoliv, co pomohlo bojovníkovi přežít. A bylo jedno, jestli šlo o techniku převzatou z toho či onoho systému. Fungovala-li v boji, pak je dobrá. Naštěstí se v posledních pár letech školy otevírají podobným konzultacím a jsem plně přesvědčen, že toto vzájemné sdílení informací přináší prospěch všem zúčastněným.

Rozdíly mezi stratégy

Ve strategii rozeznáváme tři typy lidí: Heiho zukai, Heiho sha a Heiho jin. Osoba z první skupiny rozumí tomu, co učitel učí. Sám nemá příliš nápadů a také poté příliš netrénuje. Tato osoba se pak stává učitelem studentů. Heiho sha je osoba, která kromě toho, co se naučí od svého učitele, ještě přidá vlastní nápady, jak obranu či útok zefektivnit a trénuje velice tvrdě. Je to osoba, která bojuje desetkrát a zvítězí také desetkrát. Heiho jin je osoba, která se nenaučí všechny techniky svého učitele, avšak plně ovládá ty, které se naučí. Taková osoba většinou na bojišti vynikne. Kromě těchto tří skupin existuje ještě jedna skupina, které se říká Ha heisho sha. Tato osoba bojuje skvěle, když je nadšená a plná energie. Pokud se však cítí v depresi, bojuje velice špatně. Tato osoba říká, že strategie je stav mysli a proto není potřeba ji studovat. Tyto osoby však svou mysl nevyužívají a z boje většinou utíkají, když dostanou strach a poté na bojišti umírají zbaběle. Zostudí své rodové jméno i své rodiny.“ (Kansuke, 1994, str.11) V současné době se studenti dají rozdělit také do podobných skupin. První skupina jsou studenti, kteří si přišli jen zacvičit a netouží po technických stupních. Chtějí se pouze odreagovat, vyčistit si hlavu od pracovního stresu, resetovat mozek. Druhá skupina jsou studenti, kteří mají rychlý nástup, chtějí cvičit každý den a nejlépe 24 hodin denně. Tito studenti během měsíce až dvou odejdou, protože jejich zájem upoutá zase něco jiného, většinou úplně odlišného. A třetí skupina jsou studenti, kteří pravidelně chodí, pilně cvičí, často i mimo dojo a snaží se nejen porozumět technické, fyzické části umění, ale i té duchovní. Z těchto studentů se pak stávají noví instruktoři a poté i učitelé.

Důležitost neustálého tréninku

Dokonce pokud jste již získali mistrovství ve strategii, je důležité v tréninku neustále pokračovat. Pokud přestanete cvičit, je to samé jako kdybyste se strategii nikdy neučili. Pokud pouze hovoříte o strategii, ale necvičíte ji, vaše schopnosti budou bezcenné v okamžiku, kdy je budete muset použít. Proto vždy realizujte, co prohlašujete. V tom nesmíte přestat. Od věku 2–8 let věku do 30 let jsem studoval strategii, ale stále nemohu říci, že ji ovládám tak, abych pokaždé zvítězil.“ (Kansuke, 1994, str.12) Toto asi netřeba příliš komentovat. Jak (prakticky) řekl velký Lenin – cvičit, cvičit, cvičit ;-)

Zdroj: KANSUKE Yamamoto, 1994, Toshishiro Obata and Hawley Publications, 2nd edition , 1994, ISBN 0–910704–92–9