Sexuální agrese - oběti a pachatelé

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Sebeobrana | Vytvořeno: 28.2.2010 | Zobrazeno 6198x

Sexuální agrese – oběti a pachatelé

Sexuální agrese – oběti a pachatelé Doc. PhDr. PETR WEISS, PhD., Sexuologický ústav 1. LF UK a VFN, Praha

Po společenských změnách v ČR po roce 1989 byl zaznamenán výrazný nárůst obecné kriminality, a to především ve formě majetkových trestných činů a trestných činů násilného charakteru. Křivka sexuálních deliktů však tento trend nesleduje. Počet trestných činů pohlavního zneužití dokonce mírně poklesl (opět začíná mírně stoupat až v posledních letech), roční incidence trestných činů znásilnění od roku 1960 do současné doby se jeví velmi vyrovnaná. Podle policejních statistik ještě z dob bývalého Československa bylo za tento delikt v celém státě ročně stíháno průměrně 995 mužů.

Podle Marešové1) tvoří trestné činy znásilnění a pokusů o znásilnění 38,6 % celkové mravnostní delikvence v našem státě a jsou tak po pohlavním zneužívání druhým nejčastějším sexuálním trestným činem. Podle statistik Policejního prezidia PČR má přitom počet znásilnění a pokusů znásilnění v ČR po nižší výchozí úrovni v roce 1989 (N = 545) a vrcholu v roce 1990 (N = 890) v posledních letech poměrně vyrovnaný trend mezi 600 – 700 ročně. Z hlediska prevalence tohoto jevu v populaci se výsledky reprezentativních průzkumů v různých zemích liší. Například u amerických žen bylo zjištěno 22 % těch, jež byly nuceny k pohlavnímu styku násilím,2) u francouzských žen však pouze 4,4 % – předpokládá se však přitom, že skutečný výskyt bude až čtyřikrát vyšší.3) Většina prací zabývajících se sexuální agresí se soustřeďuje především na následky znásilnění na psychiku i na sexuální život postižených žen. Autoři zjišťují u obětí následky ve formě úzkosti, deprese, poruch spánku, snížení sexuální apetence a poruch orgastické schopnosti. Zvěřina a spol.4) zjišťují přitom tyto negativní následky u 39,4 % svého souboru žen, které prožily znásilnění nebo pokus o znásilnění. Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že i přes závažné psychické následky sexuální viktimizace pouze malá část sexuálních deliktů je v praxi policejně hlášena a vyšetřována. V případě znásilnění to může souviset s nedostatečným sebeuvědoměním žen, s přežívajícími mýty o podílu oběti na trestném činu, se sociální stigmatizací oběti znásilnění a podobně.

Pravdivější obraz o prevalenci sexuálního násilí v populaci poskytují tedy spíše anonymní výzkumy zaměřené na přímé výpovědi žen referujících o podobných zkušenostech v anamnéze než policejní statistiky.

Situaci v České republice popsal výzkum sexuálního chování naší populace,5) v rámci kterého byly položeny i otázky týkající se zkušeností se sexuálně agresivním chováním v anamnéze. U reprezentativního souboru 1001 českých žen starších 15 let bylo zjišťováno, zda byly někdy v životě přinuceny k pohlavnímu styku násilím, zda jednou či opakovaně, v jakém věku, kdo byl pachatelem a jestli tento delikt oznámily policii.

Celkem 13,5 % českých žen v anonymním dotazníku odpovědělo, že byly někdy v minulosti přinuceny k pohlavnímu styku násilím, přičemž 8,2 % bylo takto ke styku přinuceno jednou a 5,3 % opakovaně. Výsledky svědčí i o tom, že naprostá většina žen (57,5 %) prožije násilnou sexuální zkušenost v mladém věku (především mezi 16. a 25. rokem). Zanedbatelný není ani výskyt znásilnění v nejmladších věkových kategoriích (7,5 % před 15. rokem věku). Průměrný věk při této zkušenosti (v případě opakovaných znásilnění při prvním z nich) byl 21,6 let.

Data svědčí o převaze sexuálně agresivních zkušeností získaných v rámci manželských či partnerských vztahů (až v 50 % případů byl pachatelem znásilnění manžel nebo stálý partner), úplně neznámý byl pachatel pouze v relativně malé části případů (13 %). Pouze tři procenta znásilněných žen uvedly, že oznámily znásilnění na policii. Vzhledem k tomu, že jsou poměrně dobře potvrzené negativní efekty násilné sexuální zkušenosti na psychiku i další sexuální a partnerský život obětí, je alarmující zjištění o této pouze velmi malé části případů oznamovaných policii. Vysvětlením by mohlo být právě vysoké zastoupení manželů a partnerů mezi pachateli, jež ze společenských i rodinných ohledů brání ohlášení a následnému vyšetřování tohoto deliktu. Je pochopitelné, že napadené ženy mají tendenci vyhýbat se hlášení, a tedy kriminalizaci na nich spáchaných sexuálních agresí v těch případech, kde pachatelem je jejich partner nebo manžel. Je známo, že právě pro těsné vztahy pachatele a oběti bývá trestní stíhání často zastaveno i v případech, kdy byl tento delikt už oznámen a bylo zahájeno jeho vyšetřování. Ostatně mnoho kriminologů považuje znásilnění za typický vztahový delikt a uvádí nejčastěji poměr 70 % pachatelů s úzkým vztahem k oběti a 30 % těch, kteří viktimu dříve neznali.6)

V rámci našeho výzkumu jsme zkoumali i charakteristiky psychosexuálního vývoje a sexuálního chování žen se sexuálně agresivní zkušeností v anamnéze. Byly zjištěny závažné rozdíly ve většině sledovaných faktorů ve srovnání se sexuálním vývojem a chováním žen, jež tento zážitek neuvedly. Tyto ženy mají urychlený psychosexuální vývoj od samého počátku – začínají dříve s koitálními i nekoitálními aktivitami, častěji masturbují. Celoživotně u nich pak lze konstatovat vyšší sexuální potřebu i vyšší sexuální aktivitu (častější masturbaci, častější pohlavní styky, více sexuálních partnerů). Jejich sexuální chování je přitom ve srovnání se ženami bez sexuálně agresivní zkušenosti poněkud rizikovější – mají častěji styky s náhodnými partnery, styky za peníze, styky v rámci skupinového sexu, pohlavně přenosné choroby v anamnéze. Současně je však jejich partnerská a sexuální adaptace horší – častěji se rozvádějí, jsou svým manželům častěji nevěrné, jsou méně spokojené se svým sexuálním životem, mají častěji v anamnéze sexuální poruchy. Mají i častější homosexuální styky a častěji si nejsou jisty svou sexuální orientací. U poměrně značného procenta žen v souboru znásilněných přitom není zkušenost se sexuální agresí izolovanou sexuální viktimizací. Poměrně značná část obětí sexuálního násilí udává současně i zážitek s pohlavním zneužitím v dětství.

Tyto údaje dobře odpovídají údajům z reprezentativních výzkumů sexuálního chování obyvatelstva v jiných zemích, například zjištění,7) že znásilněné francouzské ženy jsou častěji nespokojené se svým sexuálním životem (21 % proti 11 % u žen bez sexuálně agresivní zkušenosti), nebo tomu, že Američanky se znásilněním v anamnéze uvádějí vyšší počty sexuálních partnerů (10 a více u 21 % proti 6 % neznásilněných), častější masturbaci (60 % proti 37 %), méně těch, jež dosahují orgasmu při styku, častější zkušenosti s orálním, análním a skupinovým sexem.8) Z popsaných dat je zřejmé, že významnou dispozicí k sexuální atace je na straně oběti vyšší sexuální zranitelnost v různých směrech. Není sporu o tom, že sexuální agrese je interakční proces, v němž vyššímu riziku viktimizace jsou vystaveny ženy, které se vyznačují vyšší proceptivitou a životním stylem, který snadněji přináší jistá rizika. Policejní odborníci doporučují ženám, aby se v případě sexuálního útoku pokusily vyvinout maximální možnou obranu. Výzkumy totiž potvrdily,9) že až v polovině případů, kdy pachatelé použili násilí nepřiměřené situaci, se viktimy bránily jen velmi málo nebo se nebránily vůbec. Současně se ženám nedoporučuje nosit s sebou zbraně (nože, spreje apod.), protože by je pachatel mohl použít proti nim a nejsou obvykle ani včas dosažitelné pro obranu.

Ve vyspělých zemích policie organizuje pro ženy kurzy sebeobrany. Kromě teoretických přednášek se v těchto kurzech ženy učí i konkrétním technikám sebeobrany, které berou především v úvahu menší hmotnost viktimy. Kurzy jsou zaměřeny i na zvyšování sebedůvěry žen a na rozpoznávání situací, které jsou z hlediska znásilnění potenciálně nebezpečné.

Pozornost se ve světě věnuje i obětem těchto trestných činů. Zřizují se specializovaná střediska pro znásilněné ženy (ale například i pro dětské oběti sexuálního zneužití), kde mohou oběti setrvat určitou dobu a procházejí zde i základním lékařským, psychologickým a policejním vyšetřováním. Výzkumy potvrzují, že nejvhodnější doba pro výslech oběti znásilnění je 24 hodin po spáchání deliktu – předtím zkresluje paměť prožitý šok. Jednoznačně se přitom doporučuje vyhýbat se při vyslýchání oběti strohé atmosféře policejní stanice. I tato fakta ilustrují změnu postojů policejních orgánů vůči obětem znásilnění ve vyspělých zemích v posledních desetiletích.

Neméně než viktimologické aspekty sexuální agrese jsou pro prevenci sexuálního násilí důležité i aspekty týkající se pachatelů trestných činů tohoto charakteru. Výzkumy charakteristik pachatelů sexuální agrese se shodují v zjištění, že tito jedinci bývají – ve srovnání s pachateli sexuálních deliktů jiného charakteru – mladší (většina do 30 let) a k prvním delikventním aktivitám u nich dochází do 20. roku věku. Velmi časté je spojení sexuální agrese s vlivem alkoholu a s delikty nesexuálního charakteru v anamnéze. Opakovaně je zjišťována profesionální i partnerská maladaptace pachatelů. Z hlediska výchovných podmínek je u sexuálních agresorů častý defekt v identifikační figuře otce (otec hostilní či chybějící ve výchově), konfliktnost manželství rodičů či výchova v ústavních zařízeních. Psychopatologické nálezy u těchto pachatelů jen u malé části svědčí o vážnějším duševním onemocnění, nejčastěji je u nich diagnostikována porucha osobnosti – psychopatie, a to především s rysy nezdrženlivosti, explozivity, agresivity či sociální maladaptace. Častý je typ schizoidního jedince s agresivními tendencemi, inhibovaného a hostilního ve vztahu k ženám. Jako problematická se jeví oblast sexuální socializace pachatelů, a to ve smyslu jejich neschopnosti citové angažovanosti v partnerských vztazích či neschopnosti udržení těchto vztahů. Z psychologického hlediska jsou např. na základě vyšetření pomocí standardních psychodiagnostických metod (např. MMPI, TAT, Rorschach) tito jedinci nejčastěji charakterizováni jako hostilní, sociálně odcizení, egocentričtí a s nedostatečnou kontrolou impulzů či irritabilní, depresivní, s nízkou sociální inteligencí, komunikabilitou a empatií. Podle některých autorů je sexuální agrese výrazem hostility u mužů, kteří se cítí slabí, neadekvátní a závislí, charakterizují sexuální agresory jako sociálně nejisté, izolované, impulzivně agresivní, u nichž je sexuální agrese kompenzací pocitů neadekvátnosti.

Podle našich zjištění10) dominují v jejich osobnostní struktuře maladaptace v interpersonálních vztazích, která se projevuje jako hostilita k lidem, nezodpovědnost a nezralost v mezilidských vztazích, podezíravost, nedostatek empatie a chybějící soucit, dále emocionální maladaptace, a to především citová plochost, absence pocitů viny a nakonec zvýšená pravděpodobnost manifestně agresivního a kriminálního chování jako důsledek převahy vnitřních agresivních a direktivních postojů nad tendencemi sociálně kooperativními.

Ze sexuologického hlediska je důležité zjištění, že pouze část sexuálních delikventů je deviantní (parafilní ve smyslu patologické sexuální agresivity či sadismu) a že tedy sexuální deviace a sexuálně delikventní chování nemusí spolu nijak souviset. Nejčastější sexuálně motivovaný delikt – znásilnění – páchají většinou muži bez přítomnosti sexuální deviace. Také velkou část (pravděpodobně většinu) sexuálních deliktů typu pohlavního zneužití páchají lidé bez sexuální deviace. Zastoupení deviantních jedinců mezi pachateli sexuálních deliktů se přitom podle různých autorů výrazně liší – od 10–15 procent až k číslům, která svědčí o tendenci vidět defektní psychosexuální vývoj téměř u všech pachatelů.

Sexuálně deviantně se mohou chovat v určitých situacích i lidé sexuálně normální a naopak – zdaleka ne každý deviantní jedinec se musí nutně projevovat deviantně, mnoho z nich během svého života nikdy žádný sexuální delikt nespáchá a své deviantní potřeby uspokojuje náhradním a sociálně přijatelnějším způsobem (např. masturbací s preferovanými fantaziemi). Z forenzně sexuologického i z psychologického hlediska je tedy nutné (zvláště vzhledem k soudně znaleckému posuzování pachatelů sexuálních trestných činů, především pro zjištění míry oslabení ovládacích schopností a vzhledem k eventuálnímu návrhu ochranné léčby) rozlišit sexuální delikventy na ty, kteří trpí deviací v pravém slova smyslu, a na ty, kteří se sexuálních deliktů dopouštějí v rámci jiné – většinou osobnostní či sociální – patologie. I když se v praxi často setkáváme s tím, že se pojmy sexuální delikvent a sexuální deviant směšují, je pravděpodobné, že parafilní a neparafilní pachatelé se budou podstatně lišit i v jiných než pouze sexuálních charakteristikách.

Podle našich zjištění11) jsou pro neparafilní jedince typické především problémy v oblasti osobnostních rysů a vývojových faktorů podmiňujících jejich celkovou sociální maladaptaci (dysfunkčnost nukleární rodiny, obecná kriminalita, partnerská a profesionální maladaptace, defektivita v interpersonálních vztazích). U parafilních delikventů je defekt většinou omezen na oblast sexuální motivace a sexuální socializace (za charakteristický lze pro ně považovat narušený psychosexuální vývoj, s nímž souvisí inhibice v oblasti heterosexuálních vztahů a pozdější získávání koitálních zkušeností, časný nástup deviantních aktivit, sexuálně motivovaná kriminální recidiva), přičemž jejich osobnostní vývoj většinou nevykazuje závažnější poruchy a ve srovnání s neparafilními delikventy je lepší i jejich profesionální, partnerská a sociální adaptovanost.

Většinu deviantních pachatelů trestných činů sexuálně násilného charakteru tvoří muži trpící tzv. patologickou sexuální agresivitou. Při této deviaci je sexuální vzrušení dosahováno překonáváním a minimalizací odporu napadeného anonymního ženského objektu. Patologická sexuální agresivita patří k vůbec nejnebezpečnějším deviacím. Chování deviantního sexuálního agresora má mnohé rysy chování predátorského – svou oběť často po vyhlédnutí vskrytu pronásleduje, přepadá ji pak ze zálohy na opuštěném místě či na místě, které žena nemůže opustit (např. ve výtahu), povalí na zem, eventuálně použije zbraň a vyhrožuje poraněním či zabitím. Někdy může od objektu vyžadovat vaginální či anální soulož, jindy orální dráždění či masturbaci. Pachatele přitom může žena někdy odradit například tím, když začne předstírat spolupráci. V těchto případech totiž pachatel potřebuje k uspokojení svých potřeb především překonávat obranu oběti. Pokud na ni nenarazí, stává se, že od svého úmyslu upustí. Problém je však v tom, že žena samozřejmě v této situaci nerozezná, zda se jedná o skutečného deviantního agresora nebo pouze o „normálního“ znásilňovače, který by její spolupráci naopak uvítal, protože by mu pouze ulehčila dokončení deliktu. V situaci přepadení přitom rozhodně nelze obětem doporučit vyhrožovat udáním na policii. Pachatelé někdy neváhají ze strachu před prozrazením zabít, tedy spáchat tzv. krycí vraždu. Obecně se ženám v této situaci doporučuje co nejintenzivnější obrana v nejkratším možném čase, za použití všech dostupných prostředků (fyzická obrana, křik, zvukové poplašné přístroje, deštník, klíče od auta atd.). Pokud to však násilníka neodradí, je naopak nejlepší zanechat obrany. K patologickým sexuálním agresorům můžeme v jistém smyslu zařadit i agresivní sadisty, tzv. znehybňovače – tedy devianty, kteří pro dosažení vzrušení potřebují objekt svého zájmu před stykem (či místo něho) nejdříve omráčit či jiným způsobem učinit nehybným. Do stejné kategorie patří i většina sériových sexuálních vrahů, ani jim ovšem primárně nejde pravděpodobně o zabití objektu. Pro znehybňovače je důležitá především možnost s oběťmi libovolně manipulovat. Někteří z nich po činu uřezávají části těla svých obětí (prsa, genitál), později s nimi masturbují či je pojídají (tzv. nekrofilní sadismus). V anamnéze agresivních sadistů přitom často nacházíme i jiné deviantní aktivity – exhibicionistické, voyeurské, fetišistické nebo extrémní krutost ke zvířatům či zakládání požárů v dětství.

I přesto, že sadistické vraždy jsou v podstatě vzácné, sdělovací prostředky často vytvářejí dojem opačný. Každý podobný čin totiž vyvolá obrovský zájem veřejnosti a navíc sadističtí vrazi skutečně patří k těm nejnebezpečnějším a jejich činy k těm nejnápadnějším. Podle některých psychologů při získávání pozornosti v médiích (každý podobný případ se udrží ve světě na předních stránkách novin až týdny) hraje roli často i skutečnost, že mnozí lidé jsou schopni se na základě svých sexuálních fantazií vžívat jak do role pachatele, tak i do role oběti.

Na základě rozboru desítek případů britští odborníci12) popisují typickou sadistickou vraždu jako pečlivě naplánovanou, pachatel si jako objekt obvykle vybírá neznámou ženu, kterou sleduje a nakonec na vhodném místě přepadá. Metodou zabití je obvykle uškrcení, méně často pak ubití pěstmi nebo nějakým předmětem či zbraní. Údery jsou nejčastěji vedeny na prsa, genitálie nebo konečník oběti. Častá je snaha aranžovat tělo oběti po její smrti do různých poloh. Před zabitím oběti ji někdy nutí k felaci, análnímu či vaginálnímu styku, někdy jí vsouvá do konečníku či pochvy různé předměty, někdy je zabití náhražkou jakéhokoliv sexuálního kontaktu. Při činu cítí velké vzrušení a po jeho dokonání velké psychické uvolnění. Při vraždě mají obvykle erekci a někdy i ejakulaci, někdy se sexuálně uspokojí až později při masturbaci s představou utrpení oběti. Nezřídka si z místa činu odnášejí nějaký předmět (kabelku oběti, její šátek či spodní prádlo), který jim pak slouží jako fetiš. Někdy si mučení a vraždu svých obětí nahrávají na video nebo podrobně popisují v deníkových záznamech.

Typický sadistický vrah je pak sociálně izolovaný, citově plochý, někdy přílišně se kontrolující, prudérní, moralistický. Ve vztazích k ženám má obvykle celoživotní problémy, obtížně s nimi navazuje kontakt, při pokusech o partnerské milování často selhává. Má pocity méněcennosti a sadistický čin mu dává pocit triumfu, moci a nadvlády. Často trpí i jinými sexuálními deviacemi a v jeho anamnéze nacházíme např. období převlékání se do ženských šatů, slídičství (pozorování svlékajících se žen, souložících párů) či obscénního telefonování (obvykle se sadistickým obsahem). Pachatelé tohoto typu v dětství často mučili a zabíjeli zvířata či zakládali ohně. Nezřídka procházeli ve vývoji obdobím nespokojenosti s vlastním pohlavím. Není u nich výjimečné zneužívání alkoholu či drog. Mnozí z nich byli vychováváni hyperprotektivní a omezující matkou nebo byli naopak v dětství zanedbáváni či rodiči odmítáni. Často pracují např. jako řezníci a mnozí mají velký zájem o zbraně, nacismus či černou magii. Doma u nich často nacházíme celou sbírku sadistické, detektivní či válečné literatury. Při čtení těchto knih pociťují sexuální vzrušení a používají ji k masturbaci. Normální pornografie v nich vzrušení nebudí. Mnozí z nich byli v minulosti trestáni za sexuální i nesexuální delikty různého druhu, nicméně někteří byli považováni svým okolím za slušné a nenápadné občany.

Závěr Sexuální delikty násilného charakteru (především vaginální či anální znásilnění, ale i nucení k orálnímu styku či k masturbaci) patří k nejzávažnějším činům proti lidské důstojnosti a jejich psychické následky bývají pro oběti obvykle závažné a dlouhodobé. Poznání mechanismů vedoucích pachatele ke spáchání sexuální agrese i jeho osobnostních a motivačních charakteristik je přitom důležité i z hlediska prevence těchto činů. Informovanost policistů a kriminalistů o obětech i pachatelích sexuálního násilí je proto zásadním předpokladem adekvátního postupu při vyšetřování uvedených trestných činů.

Sexuální agrese – oběti a pachatelé Weiss, P. SOUHRN Práce se zabývá charakteristikou pachatelů sexuálního násilí z hlediska psychologického a sexuologického, přičemž je uvedeno především rozlišení pachatelů na deviantní a nedeviantní sexuální agresory. Autor přehledně uvádí i hlavní zjištění výzkumů zabývajících se pachateli sexuálně motivovaných vražd. Dále se zaměřil na možné následky znásilnění na psychiku a sexualitu obětí. Zdůrazňuje význam spolupráce kriminalistů se sexuology, psychiatry a psychology a význam informovanosti orgánů činných v trestním řízení pro prevenci sexuálního násilí.

Marešová, A.: Kriminalita v roce 1992. Praha, IKSP, 1993.
Michael, R. T. – Gagnon, J. H. – Laumann, E. O. – Kolata, G.: Sex in America. Little Brown, Boston 1994.
Spira, A., et al: AIDS and sexual behavior. Avebury, Ashgate 1994.
Zveřina, J. – Lachman, M. – Pondělíčková, J. – Vaněk, J.: The Occurence of Atypical Sexual Experience Among Various Female Patient Groups. Arch. Sex. Behav., 1987, 16, s. 321 – 326.
Weiss, P. – Zvěřina, J.: Zkušenosti českých žen se sexuálním násilím. Výsledky národního průzkumu. Čs. psychiat., 1997, 93, s. 12 – 19.
Monatschrift f. Kriminologie u. Strafrechtsreform, 1995, s. 281 – 293.
Spira, A., et al: AIDS and sexual behavior. Avebury, Ashgate 1994.
Michael, R. T. – Gagnon, J. H. – Laumann, E. O. – Kolata, G.: Sex in America. Little Brown, Boston 1994.
Weiss, P.: Sexuálně agresivní delikvence ve Velké Británii – vývoj a současný stav. Kriminalistický sborník, 1993, 37, s. 507 – 508.
Košutová, L. – Weiss, P.: Příspěvek k psychologické charakteristice deviatních sexuálních asgresorů. Čs. psychiat., 1993, 89, s. 363 – 368.
Weiss, P. – Zimanová, J.: K charakteristice deviatních a nedeviatních sexuálních delikventů. Kriminalistický sborník, 1986, 30, s. 122 – 128.
The Times, 9. 8. 1993.