Sebeobrana a právo I

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Sebeobrana | Vytvořeno: 8.4.2013 | Zobrazeno 5555x

V tomto textu se podíváme na to, jak se dívá na sebeobranu TRESTNÍ ZÁKONÍK, zákon č. 40/2009 Sb.

§29 – Nutná obrana

„Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“

Aby se mohlo uplatnit právo nutné obrany musí být splněny stanovené podmínky. V případě, že nebyla splněna některá z podmínek, nejedná se o nutnou obranu a jednání osoby bude podléhat ustanovení trestního zákona, za případného použití polehčujících okolností.

Podmínky jsou:

Útok Útok znamená ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, jež je vyvoláno protiprávním jednáním nebo opomenutím fyzické osoby. Nejčastěji se toto jednání projevuje otevřeným a často násilným jednáním. Jestliže útočí více osob je nutná obrana dovolena proti každé osobě, která jednala proti obránci, nikoliv jen proti hlavnímu útočníkovi. Když dvě osoby vzájemně útočí na svou integritu, tak že se střídá útok s obranou, nejde o nutnou obranu. Osoby budou odsouzeny za ublížení na zdraví. Pokud takové osoby budou alespoň tři, budou postiženy za trestný čin rvačky, i když nedojde k ublížení na zdraví. Když je však jedna nebo více osob napadena útočníky a brání se, nejde o rvačku ani na jedné straně.

Bezprávnost útoku Každý společensky nebezpečný čin nemusí být trestným činem, ale obranné jednání spojené se způsobením škody útočníkovi lze ospravedlnit jen tehdy, když útok sám byl pro společnost nebezpečný. Společensky nebezpečný útok musí vždy směřovat proti zájmům, které jsou chráněny §1 trestního zákona (zdraví, život…). Nutná obrana není možná proti jednáním dovoleným tj. takovým, které nejsou společensky nebezpečná, nýbrž prospěšná. Nelze tedy užít nutnou obranu proti jednání v nutné obraně nebo krajní nouzi (např. zloděj nesmí poranit osobu, která proti němu hájí svůj majetek). Stejně se nepřipouští nutná obrana proti jednání veřejného činitele, ledaže by jejich úkony vůbec nenáležely do jejich pravomoci nebo byly zřejmým trestným činem. Obrana před divokým zvířetem nemá právního významu, protože vztahy člověka k přírodě nejsou vztahy právními. Pokud bylo zvíře poštváno jinou osobou, je považováno za zbraň v ruce útočníka a je možno se proti němu bránit.

Trvání nebo přímá hrozba útoku Z hlediska nutné obrany se za přímý pokládá útok, který nejen že trvá v okamžiku obranného jednání, ale který i bezprostředně hrozí. Pod pojmem „hrozící„ se zde rozumí bezprostředně předcházející jednání, které tvoří nebezpečí pro chráněné zájmy a které nevyhnutelně musí v nejbližší době začít. Za této podmínky nemusí obránce vyčkávat až do skutečného zahájení útoku, protože pasivní očekávání útoku by ho mohlo přivést do velmi nevýhodné situace. Nutná obrana se připouští do faktického ukončení útoku (u krádeže až do okamžiku, kdy zloděj odnese věc do bezpečí).

Reálnost útoku Útok musí skutečně existovat nesmí být vytvořen pouze v představách obránce. Jestliže útok chybí, obránce se však domnívá, že útok přímo hrozí nebo trvá, jde o tzv. putativní obranu. Tato se ohodnotí jako skutkový pozitivní omyl, obránce by tedy mohl být postižen za nedbalostní trestní čin (zpravidla za ublížení na zdraví). Také jednání obránce při stavu nutné obrany musí splňovat určité podmínky. Fakt bezprávného útoku neznamená, že je možno útočníkovi způsobit jakoukoliv škodu. Útočník sám neztrácí veškerá práva musí být také do určité míry chráněn.

O nutnou obranu nejde, je-li obrana zcela zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Tímto se rozumí:

Hrubý nepoměr mezi škodou způsobenou obranou a škodou, která hrozila vzniknout z útoku. Zjevná nepřiměřenost prostředků obrany a útoku Zjevný nepoměr mezi intenzitou obrany a útoku Škoda, kterou obránce způsobil útočníkovy může být větší než jaká mu hrozila, ale nesmí být ve zřejmém nepoměru. Od obránce není možné žádat aby vyčkával a spoléhal na náhodu, že škoda , která objektivně i podle jeho představ, nenastane, a aby nepoužil všechny přiměřené a dostupné prostředky, aby hrozící útok znemožnil a útočníka zneškodnil. Musí tedy být zkoumán poměr mezi škodami, dále síla a úpornost útoku, charakter použitých prostředků a zbraně, situace za nichž se skutek odehrál, tělesné síly, stáří napadeného i útočníka, agresivita, pověst,opakovanost útoku apod.

§28 – Krajní nouze

„Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil.“

Stavem krajní nouze se označuje takový stav, kdy je možno chránit zájem, který chrání též právní řád jen tím, že obětujeme jiný takový zájem.

Podmínky krajní nouze:

Odvrácení nebezpečí přímo hrozícího. Pojem nebezpečí je zde třeba chápat siřeji než pojem útoku při nutné obraně. Nebezpečí je stav hrozící poruchou. Tento stav může být vyvolán přírodní silou (povodně, požáry…), napadením zvířetem, technické nedostatky i nebezpečné lidské jednání. V takové případě kdy se bráníme útoku člověka, jde o krajní nouzi a ne o nutnou obranu pokud je jednáním jinak trestným způsobena škoda třetí osobě. Pokud je nebezpečí vyvoláno útokem dítěte nebo chorobomyslnou osobou, posuzují se tyto případy na „poloviční cestě" mezi nutnou obranou a krajní nouzí. Uplatní se subsidiarita jednání podle krajní nouze, ale je přípustná větší škoda než která hrozila.

Podpůrnost (subsidiarita) prostředků Podmínkou krajní nouze je, že nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak. Můžeme-li se nebezpečí vyhnout útěkem, není tu stav krajní nouze. Zpravidla se jednající osobě nabízí více variant jednání, spojenými s různou výší škod. Podle zásady subsidiarity platí, že pokud existuje jedna možnost, která nebezpečí odvrací bez způsobení škody, musí být tato možnost zvolena. Pokud taková možnost neexistuje nemusí být vybrána taková, která způsobí nejmenší škodu. §28 stanovuje jen jednu podmínku – škoda způsobená při odvracení nebezpečí musí být menší než škoda, která hrozila. Jde tedy o jednání v krajní nouzi, jestliže nebezpečí nelze odvrátit jinak než způsobením škody, i když osoba disponuje prostředky, které mohou způsobit ještě menší škodu, pokud v konečném důsledku je způsobená škoda menší než škoda, která hrozila z nebezpečí.

Úměrnost (proporcionalita) následku Krajní nouze je vyloučena tam, kde je zřejmé, že podle individuálního i průměrného úsudku je obětovaný zájem rovnocenný nebo je dokonce závažnější než zájem chráněný. Z tohoto důvodu například nesmí ohrožená osoba zachraňovat vlastní život obětováním života cizího nebo vlastní majetek obětováním majetku cizího, lze však jediný život obětovat k záchraně mnoha lidí. Z pojmu krajní nouze plyne, že není beztrestný ten, kdo je povinen nebezpečí snášet (voják, policista, lékař). Nemůže se tudíž na krajní nouzi odkazovat například lékař, který odmítne ošetřovat nemocného infekční chorobou nebo hasič, který odmítne zasáhnout při požáru nebo živelné pohromě.

Srovnání „Nutné obrany“ a „Krajní nouze“

Shodné znaky:

Nutná obrana i krajní nouze vylučují společenskou nebezpečnost činu a tím i jeho trestní protiprávnost (trestnost), tedy jsou společensky prospěšné a nemohou být trestnými činy. Shodné jsou i motivy jednání – v obou případech existuje snaha chránit státní, společenské a osobní zájmy své nebo jiných osob. Okruh zájmů, které jsou chráněny akty nutné obrany a krajní nouze, je stejný a je uveden v § 1 trestního zákona. Aktem nutné obrany a krajní nouze se odvrací nebezpečí, jehož pramenem může být v obou případech společensky nebezpečný útok. Není přípustná nutná obrana proti krajní nouzi ani není možná nutná obrana proti jednání v nutné obraně a jednání v krajní nouzi proti jednání v krajní nouzi. Rozdíly mezi oběma instituty:

Nutná obrana se připouští proti společensky nebezpečnému útoku fyzické osoby, pramenem, při krajní nouzi mohou být vedle bezprávného jednání pramenem útoku přírodní síly, napadení zvířetem, fyziologické procesy (bolest, hlad), selhání technických zařízení. V nutné obraně je obranné jednání zaměřeno vždy od počátku proti útočníkovi samému a tomuto útočníkovi je působena škoda, kdežto při krajní nouzi se jedná proti někomu jinému než proti útočníkovi, tedy proti třetí osobě, která se na vzniku nebezpečí nemusí podílet a nenese na něm žádnou vinu. Proto zákon klade najednání v krajní nouzi mnohem přísnější podmínky, než je tomu v nutné obraně. U krajní nouze se vyžaduje subsidiarita, tzn. škodu třetí nezúčastněné osobě je možno způsobit jen tehdy, není-li možno nebezpečí odvrátit jinak bez způsobení škody. U nutné obrany není nutné brát na útočníka tolik ohledů a je možno se bránit ihned. Je zde odlišná stavba požadavku určitého poměru mezi chráněným a porušeným zájmem. Při nutné obraně je možné způsobit útočníkovi škodu menší než, která hrozila, stejnou i vyšší až do hranice „zcela“ zřejmé nepřiměřenosti povaze a nebezpečnosti útoku. Při krajní nouzi je zásadně dovoleno pouze způsobení menší škody než, která hrozila. Při nutné obraně obránce, pokud dodržel všechny podmínky, zásadně nikdy nenahrazuje způsobenou škodu. V krajní nouzi je možno také způsobit škodu, avšak v případech, kdy osoba jedná v krajní nouzi, aby odvrátila nebezpečí, které vzniklo jejím zaviněním nebo když osoba způsobí škodu třetím osobám, aby zachránila svůj majetek, je možno uložit takovéto osobě povinnost nahradit škodu. Vypracoval Matěj Novák pro potřeby Bujutsu Dojo