Modelové situace – hlava, srdce a tělo (část 2/3)

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Sebeobrana | Vytvořeno: 6.1.2011 | Zobrazeno 5161x

V předchozím díle jsme si řekli, jak se modelové situace vyvíjely a kdo přispěl významnou měrou k metodice výuky.

A nyní se již pojďme podívat na základní pravidla, které modelová situace musí splňovat:

Obecná pravidla

Zatímco tradiční systémy sebeobrany se soustřeďují primárně na vypilování technické stránky sebeobrany, modelová situace aplikuje tyto techniky do předem definovaných situací. Cílem není aplikovat maximum technik, které se student učí v hodině, ale naopak vybrat techniky, které mohou být univerzálně aplikovatelné ve stresové situaci. Student je zpočátku postaven do scénáře, který je věrným obrazem situace na ulici a učí se rozeznat signály blížícího se konfliktu a již výše zmiňované zlaté momenty. V dalším stádiu se učí pomocí neverbální i verbální komunikace zklidnit situaci a postupně se přidávají další stresové faktory, které na konci dotvoří kompletní modelovou situaci tak, jak by proběhla na ulici. Student nepostoupí do dalšího stupně bez toho, aby perfektně zvládnul předchozí. Není možné to uspěchat, jelikož na konci se vše zhroutí jak domeček z karet. Pokud například nerozezná blížící se konflikt, pak bude zaskočen útokem nepřipravený.

Aplikovat realitu

Tento bod je obzvláště důležitý. Aplikovat realitu neznamená jen aplikovat verbální komunikaci běžnou v dané situaci, ale sladit tuto komunikaci s neverbálním projevem i situačním rozmístěním útočníka nebo více útočníků. Je proto důležité, aby se nejen student naučil vyrovnat se s prudkým nárůstem adrenalinu, ale i útočník se musí naučit svou roli hrát věrně tak, aby vyvolal patřičnou odezvu u obránce, ale uvnitř situaci dokonale ovládal.

Generovat adrenalinový nárůst

O tomto aspektu jsme se zmínili již v předchozím bodě. Útočník musí být schopen věrně zahrát různé typy osobností tak, aby vyvolal různé reakce. Někdy útočník zkouší „ukecat“ oběť, jindy je již od začátku vulgární, ale ne agresivní, jindy je naopak agresivní hlavně fyzicky. Správný útočník musí odhadnout který typ osobnosti na toho, kterého studenta nejvíce zafunguje. To odlišuje dobré útočníky (v rámci modelových situací) od těch amatérských. Bill Kipp o tomto říká: “Například jsme na jednom z kurzů měli dívku, která byla již v 16 letech držitel černého pásu. V dětství však zažila sexuální zneužívání pravděpodobně od někoho z rodiny a kurzu se zúčastnila proto, aby se s touto zkušeností dokázala vnitřně vyrovnat. Díky tomu, že jsem toto věděl, jsem měl možnost věrně zahrát útočníka, že si tuto situaci znovu prožila a tentokrát se dokázala nejen ubránit, ale útočníka i přemoci. Cítil jsem, že to byl v jejím životě veliký zlom. A byl to veliký zlom i v mém životě, protože jsem si uvědomil, jak je důležité, aby útočník dokázal svou roli hrát co nejvěrněji. Dojde pak k vítězství nejen na fyzické rovině, ale i k očištění na rovině psychické."

Využijte vizualizaci

Možnost sledovat, jak ostatní řeší danou situaci je neocenitelná výuková pomůcka při výuce modelových situací. Student má možnost zjistit, co funguje a co naopak nefunguje a vtisknout si do svalové paměti potřebné pohybové vzorce.

Využijte dynamiku skupiny

Možnost hecování a povzbuzování skupiny při modelových situacích je také velice dobrá pomůcka pro studenta. Student, který úspěšně vyřešil konfliktní situaci a je za to od ostatních chválen, má hned vyšší sebevědomí, což mu pomůže při řešení následných modelových situací.

Trénujte mozek

Student se učí rozeznávat před konfliktní signály, studuje pohyb rozmístění útočníků, jednotlivé útěkové cesty, možné zbraně, které jsou v dosahu, atd. Naučí se také nevysílat signály pro útočníka, které pro něj slouží jako spouštěče (roztřesený, tichý hlas, ustrašený postoj těla, apod)

Trénujte hlas

Student se také musí naučit pracovat s hlasem, aby dokázal zklidnit konflikt ještě předtím, než se překlopí do fyzického útoku. Výzkumy v USA ukázaly, že více jak 80% útoků bylo odvráceno právě díky tomu, že se ženy dokázaly ubránit již na verbální rovině.

Učte odpovídající obranu

Hlavní tajemství v obraně je rozeznat blížící se útok a aplikovat odpovídající obranu. Většinou lidé podcení anebo naopak reagují přehnaně na útok, což pak může vést například k potížím s právním systémem (v lepším případě)

Zdůrazněte dýchání

Většina studentů během konfliktní situace přestane správně dýchat. Buď dojde k hyperventilaci (tzv. předýchání) nebo naopak osoba se nedokáže díky strachu pořádně nadýchnout, zadržuje dech, což se pak projeví na vykonávaných technikách. Dýchání je klíč k „rozmrazení“ těla. Studenti se například učí během stresu neustále hovořit nebo vydávat aspoň nějaké zvuky (zapnout audio) tak, aby nutili své tělo se správně nadechnout.

Dělejte vše jednoduše

Obrana musí být velice jednoduchá. Uvědomte si výše zmíněná fakta. Nelze spoléhat, že student bude moci aplikovat přechody z jedné techniky do druhé, nasazovat páky v úvodní fázi konfliktu, apod. Jednoduché údery či kopy do slabých míst lidského těla je vše, co student potřebuje. Studentův tep by se měl celou dobu pohybovat v optimálním rozmezí mezi 115 a 145 tepy za minutu.

Ze začátku je důležité seznámit studenty s drily, které budou podstupovat. Co bude dělat útočník a co by měl dělat obránce. V této fázi zapojujete hlavu do procesu. Ve druhém kroku proti sobě nastoupí útočník a obránce a útočník začne hrát svou roli. V této fázi zapojíte už i srdce (emoce, strach, nervozita) do procesu. A v posledním kroku student vykoná danou sebeobranou akci, tedy zapojíte tělo. A kombinací hlavy, srdce a těla docílíte toho, že student bude reagovat stejně v bezpečném prostředí tělocvičny jako i v prostředí temné uličky. Proto je důležité zapojit všechny tři elementy, jinak se modelová situace míjí účinkem.

METODOLOGIE MODELOVÝCH SITUACÍ

Jak jsme si již řekli výše, modelové situace se s úspěchem využívají při koučování olympijských sportovců a obecně ve sportovní psychologii, jako například i v oblasti obchodu. Trénink modelových situací také vyměňuje neefektivní reakce organismu na strach, jako je ztuhnutí těla, absolutní bezmoc cokoliv provést a ubránit se tak přicházejícímu útoku. A naopak tento trénink učí i tzv. „horké hlavy“ se okamžitě zklidnit a posoudit situaci s chladnou hlavu. Obránce se musí naučit rozeznat svoje spouštěče, které se snaží útočník nalézt, aby jej vyprovokoval ke zbrklým akcím.

Níže následuje základní metodologie modelových situací tak, jak byla vyvinuta Billem Kippem v rámci systému FAST Defense a tak jak je vyučována v rámci sebeobranného systému Jujutsu.cz.

Úvodní představení

Během této fáze se studenti seznámí s nezbytnou teorií modelových situací. Představí se tým instruktorů, kteří později budou hrát roli útočníků. Účastníci vysvětlí, proč se přihlásili do kurzu a co od něj očekávají. Už v této fázi se začíná budovat tým, který se později bude povzbuzovat a navzájem si fandit.

Drily na vnímání potencionálního konfliktu

Během této fáze se studenti seřadí proti sobě do dvou řad a instruktor jim vysvětluje, jaké jsou známky blížícího se konfliktu. Jaké jsou neverbální znaky, jaké jsou spouštěče pro sebeobranou techniku, jak verbálně komunikovat, aby student dokázal zklidnit situaci. Účastníci se seznámí s typickým chováním potenciální oběti a nejčastějšími chybami, které se lidé dopouštějí a pak jsou atakováni predátorem. Je velice důležité, aby tato část byla brána vážně a účastníci se do „hraní“ skutečně vžili. Zde už musí zapojit nejen hlavu, ale i srdce a emoce, aby přesvědčili svého partnera, že to myslí vážně.

Nastavení základních scénářů

V této fázi se studenti seřadí do jedné řady, zády ke zdi, tak aby stáli čelem k instruktorům –agresorům či útočníkům. Vysvětlí se základní pravidla chování a sladěné verbální a neverbální komunikace. Instruktoři vysvětlí úlohu vzdálenosti v konfliktu, bezpečného prostoru, únikových cest, koncept tzv. „safe houses“ (místo, kde po úspěšné obraně již útočník nesmí dále pokračovat v útoku. Obyčejně to bývá roh místnosti, apod.). Poté instruktoři zkusí lehkou formu verbálních útoků, spolu s pohybem těla, očním kontaktem, atd. Student se učí zklidnit situaci pomocí správně zvolené verbální komunikace, sladěné s neverbálními signály těla (ruce před sebou, nohy na vzdálenost ramen, pokrčená kolena,…) Ačkoliv to vypadá jednoduše, už v této fázi mají většinou studenti dosti vysokou hladinu adrenalinu, jelikož musí řešit verbální útok přicházející ze strany instruktora, ale také nervozitu z toho, že předvádí řešení situace před celou skupinou. A to je přesně cílem této části výcviku. Úkolem instruktora – útočníka je postupně gradovat verbální agresivitu do úrovně, kterou student ještě zvládne řešit. Proto je důležitý individuální přístup, protože každý má aktivační úroveň trochu jinde a každý student se bude zlepšovat jinak. Pokud student úspěšně zvládne řešení situace o určitém stupni agresivity, instruktor „zvedne laťku“ o další stupeň. Po celou dobu stojí za studentem instruktor – kouč, který radí, uklidňuje a povzbuzuje. Toto je obzvláště důležité, protože je potřeba zvláště ze začátku radit a povzbuzovat. Příkazy musí být jednoduché a dostatečně hlasité, aby je student, který bude ve stresu, dokázal vnímat a následně i provést. Instruktor – kouč může navíc kdykoliv zastavit probíhající scénář, vysvětlit, kde se stala chyba a opět jej spustit. Mezitím ostatní studenti pečlivě pozorují probíhající scénář a učí se z chyb druhých. Pokud se studentu podaří úspěšně zklidnit situaci, instruktor-útočník ocení úspěch tím, že ustoupí a vzdá se. Poté, co všichni studenti zvládnou jedno kolo daného scénáře, vše se zopakuje, tentokrát však se zvýšenou intenzitou a agresivitou. Je důležité, aby se student psychicky „nezlomil“ v kritické fázi, kdy na něj nastoupí instruktor-útočník. Proto musí velice pečlivě sledovat studenta, jestli vše ještě zvládá a zdali stále kontroluje situaci a případně zvolnit. Schopnost empatie je u instruktorů- agresorů i útočníků klíčovou vlastností pro správné hraní scénářů. Musí rozeznat, které spouštěče fungují u toho kterého studenta. Někdo startuje po verbální urážce, jiný naopak až po fyzickém kontaktu. Někdo startuje, pokud budete urážet jeho rodinu či mužství, jiný naopak vystartuje, až když začnete vyhrožovat jeho blízkým či dětem. To všechno jsou spouštěče, které je potřeba co nejdříve objevit a studenta s nimi seznámit, aby si jich byl vědom a příště se jich vyvaroval. V této fázi si studenti většinou vedou dobře. Mají teoretickou znalost, jak de-eskalovat situaci a při mírné agresivitě ji dokážou aplikovat. Stále se však jedná pouze o verbální agresivitu, kterou student musí řešit.

Fyzické drily a techniky

Je vědecky dokázáno, že člověk ve stresu dokáže zpracovat maximálně 5 bitů informací, jednoduše řečeno, ve stresu dokáže použít maximálně 5 technik, POKUD je trénovaný. Jelikož se ve stresu vytrácí jemná a komplexní motorika, techniky musí být maximálně jednoduché. Ostatně podíváte-li se na techniky boje například britských Commandos za druhé světové války, zjistíte, že techniky jsou přesně takto jednoduché: údery, kopy, maximálně porazy. Stejný princip je potřeba uplatnit i v případě sebeobrany. Na základě několikaletých předchozích zkušeností se nám osvědčily následující techniky:

Úder oběma dlaněmi do tváře
Loket do tváře nebo do hrudníku
Kop/koleno mezi nohy
Úder dlaní mezi nohy
Koncept „Shredder“

POSTUP PŘI VÝUCE

Krok 1

Nejdříve je potřeba naučit techniku pomalu, bez jakékoliv síly či dynamiky. Studenti se učí využít sílu svých boků, správně stát či uhnout. Často se stává, že pod vlivem adrenalinu lidé ztuhnou a „zamknou“ si boky, takže nemohou vykonat efektivní úder natož kop. Studenti se také naučí použít svůj hlas při verbální komunikaci a také nutí studenta správně dýchat od samého počátku. Naopak není tolik důležitý správný postoj, apod. Student se nyní učí správný pohyb a proto široké a dlouhé pohyby nejsou na škodu. Poté, co se student naučil výše uvedených 5 postupů, nyní se učí je kombinovat do logických sekvencí, jako například úder dlaněmi do tváře a hned poté následuje kop nohou či kolenem do rozkroku, rozkopnutí nohou, aby útočník spadnul na zem, a poté následuje útěk do „safe house“. Vše se dělá opět v klidu, pomalu, aby se obránce naučil pořádně sekvenci jednotlivých pohybů. Poté, co se student naučil několik kombinací, vše se opakuje neustále dokola, aby daná kombinace přešla do svalové paměti. Nicméně je důležité mít neustále na paměti, že kombinace nejsou vše zachraňující a univerzální. Nikdy nevíte, co vás na ulici potká a jak bude útočník reagovat. Proto drilovat kombinace ve stresových podmínkách může nakonec být kontraproduktivní. Boj se dá v zásadě definovat jako rychlé nalezení cíle a jeho zasažení s co největší silou. Proto kombinace, které se studenti učí, jsou pouze učební pomůckou, která ukáže studentům jak používat údery či kopy v kombinaci a v určitém rytmu. Totéž vlastně dělají olympijští atleti, kteří si pomocí stejné metodologie dostávají do svalové paměti určité pohybové vzorce bez toho, aby museli vykonávat tisíce opakování. Navíc, jelikož jsou tyto vzorce procvičovány v rovině „polní cesta“, tedy v případech, kdy instruktor-agresor či útočník ohrožuje verbálně i fyzicky obránce, jsou tyto vzorce pak okamžitě vybaveny při skutečném střetu na ulici a obránce pak zasáhne jakýkoliv dostupný cíl.

Poloviční koučink a rytmus

Sekvence pohybů se učí všichni najednou, což zpomalí rychle se učící studenty a naopak zrychlí pomalu se učící studenty. Navíc je to organizačně lépe zvládnutelné. Poloviční koučink znamená, že studenti dělají přesně tu techniku, kterou jim instruktor řekne bez toho, aby o tom jakkoliv uvažovali. To jim umožní vypnout hlavu a jen strojově provádět techniky. A to také umožní studentovi se soustředit na techniku samotnou a nepodlehnout sebekritice, že mu to případně nejde. Navíc, pokud je tento typ koučinku správně proveden, nastaví určité rytmové vzorce v mozku studenta tak, aby je byl schopen provádět i ve stresu. Ze zkušenosti ty nejlepší techniky jsou ty, které student udělá bez rozmyšlení, podobně jako tanečník zatancuje nejdokonalejší figuru pouze v případě, že vypne hlavu. A v sebeobraně je to velice podobné. V případě konfliktu a stresu, se vypíná rozumové myšlení a student vykoná jen ty pohyby, které jsou mu přirozené. Navíc tento typ koučinku umožňuje během celého procesu učení rychle odhalit chyby a napravit je bez toho, aby musel zastavit celou skupinu. V tradičních bojových uměních se většinou instruktor zvláště věnuje studentovi, kterému to nejde, což ale ve výsledku zpomaluje proces učení, protože si student buduje určité vzorce v hlavě (nejde mi to, jsem nemehlo, apod.), které pak těžko odbourává. Proto je lepší na konci sekvence udělat rekapitulaci, označit chyby, kterých se studenti dopustili a sjet si celou sekvenci znovu. Nejhorší chybou je, že student začne být nervózní a začne zpochybňovat sám sebe, pokud nedokáže zacvičit sekvenci dokonale, což je nesmysl, jelikož ve skutečném konfliktu člověk sám sebe také nebude posuzovat během obrany a vyhodnocovat, jestli tu či onu techniku provedl správně. Pokud se ubránil, není co řešit. Ve většině případů stačí studentům 3–5 opakování, aby si zapamatovali sekvenci a rytmus jednotlivých protiútoků k tomu, abychom mohli přejít ke kroku 2.

Krok 2

Tato fáze je příznačná tím, že se začíná používat aspekt skupinové dynamiky. V této fázi nastoupí všichni studenti do řady a postupně aplikují sekvenci proti instruktorovi-útočníkovi, který je již v chráničích. Důraz je kladen na větší sílu, dynamiku a rychlost. Tím, že každý student to předvádí před ostatními, stoupá nervozita studentů a adrenalin v krvi, což je přesně účelem této fáze. Studenti si pomalu začínají zvykat na nával nervozity, strachu a stresu. Instruktor je neustále přítomen a doslova myslí za studenta, když mu radí další techniku. Pravděpodobně může někdo namítnout, že v reálu také nebude nikdo, kdo bude radit studentovi. Nicméně to není až tak pravda, protože se již x-krát stalo, že si absolvent podvědomě vzpomněl na jednotlivé příkazy, když se dostal do podobné stresové situace. A opět tento efekt je běžný i v jiných oblastech, ať už se jedná o armádní drilový výcvik nebo olympijský atletický trénink. Mozek funguje stejně.

Techniky do měkkých lap

V prvním kroku student vykonával techniky pomalu a rytmicky. Nyní se přidá na rychlosti a cíl již nebude imaginární protivník, nýbrž měkká lapa. Je lepší, když instruktoři nebudou klást velký odpor při zásahu, aby úder či kop mohl být proveden s plným rozsahem pohybu a nedegradoval již v této fázi údery či kopy na krátké zásahy. Proto je potřeba se úderu podvolit. To umožní studentovi použít také daleko větší sílu, protože bude vědět, že lapa se podvolí sebesilnějšímu úderu. Stejně jako v předchozím případě i zde stojí studenti v řadě a mohou tak sledovat, jak ostatní vykonávají danou sekvenci, tentokrát rychleji a dynamičtěji.

Krok 3

V tomto kroku, již student vykonává techniku v plné rychlosti a síle. V této fázi se student soustředí pouze na to, aby technika byla důrazná a zasáhla cíl. Zatím to není o tom, aby byl student plně ve stresu. Nejčastější chybou v tomto případě je, že student „zamkne“ boky a přestane dýchat, což se negativně projeví na síle a rychlosti úderu. Proto v této fázi musí instruktor studenta zklidnit mezi jednotlivými sekvencemi, upozornit jej, že zadržuje dech a vysvětlit mu, že nyní je to pouze o procvičení svalové paměti. Nejedná se tedy o skutečný boj.

Krok 4

V této finální fázi si již instruktoři obléknou všechny potřebné chrániče a připraví se na konflikt. Studenti se seřadí do jedné řady tak, aby se ti talentovaní střídali s méně talentovanými. Nejdříve se student seznámí s nastavením základních scénářů a může se začít. Osvědčily se nám scénáře útoků zepředu a zezadu a poté i na zemi, kdy obránce leží na zemi a pokouší se uniknout. Obránce musí mít zavřené oči, aby došlo k překvapení a tím i k prudkému nárůstu adrenalinu. Scénář začne, když instruktor-útočník chytne nebo udeří studenta a začne s ním i verbálně agresivně komunikovat. To umožní i ostatním studentům vidět, jak probíhá scénář v reálu a patřičně je to nabít energií. Pomáhá to však také studentovi, který se právě brání, protože kromě koučování instruktorem je i povzbuzován ostatními. Student tak pokračuje v obraně, dokud není instruktor-útočník ve fetální pozici na zemi a nehýbe se. V tom okamžiku následuje útěk do „safe house“. Je vždy na instruktorovi-útočníkovi jak důrazný útok zvolí. Musí být schopen odhadnout na základě předchozích pozorování a zkušeností, kolik ten který student snese. Je důležité pochopit, že cílem není zlomit studenta, ale pomoci mu vyrovnat se podobnou situací, aktivovat srdce a proto je lepší ze začátku začít mírněji a postupně přidávat na agresivitě. Dobrý instruktor-útočník musí reagovat přirozeně nejenom na údery, ale sám musí útočit, pokud bude mít šanci. Fakt, že je plně chráněn, neznamená, že se z něho stal terminátor. Toto musí mít neustále na paměti a reagovat odpovídajícím způsobem na úder do slabin či do hlavy. Na druhou stranu přehrávání reakcí studentovi také nepomůže. Všechno je to o talentu instruktora zapomenout na fakt, že má na sobě chrániče a chovat se jako by byl bez nich. Cílem této fáze je pomoci nalézt studentovi moment, kdy vypne hlavu a zapne srdce. Pokud není student schopen „doručit“ minimálně tři údery, může instruktor-útočník dále útočit dle vlastního uvážení, dokud studenta nedonutí zapnout srdce do boje. Pokud je to provedeno správně, v určitém okamžiku student vybuchne a zaútočí se zuřivostí, která je až překvapující. Pokud se student sám naučí rozeznat tento moment, pak v okamžiku blížícího konfliktu se naučí jej sám vyhledávat a spouštět.

Závěr

Na závěr se všichni studenti shromáždí a sdělí si svoje zážitky. Co od kurzu očekávali a jestli splnil jejich představy, apod. Je také dobré si projít všechny útoky na videozáznamu tak, aby se odladily ještě poslední detaily. Studentům to také pomůže při vizualizaci jejich obrany i v budoucnu. Při pozorování svých reakcí se naučí poznat, který moment byl pro ně rozhodující, kdy se vše zlomilo a student zvolil boj místo útěku. Je také doporučeno jednou za čas (v ideálním případě jednou týdně) udělat rekapitulační tréninky pro absolventy, čímž se zlepší jejich vnímání zlomového momentu.

V poslední díle tohoto clánku si řekneme více o složení týmu a úloze jednotlivých členů týmu při výuce modelových situací.

Zdroj:

Bill Kipp – Turning Fear into Power (How to prevail in verbal confrontations and against physical assaults)

Matěj Novák – Rigorózní práce – Vědecké pojetí výuky sebeobrany a vybrané obranné reakce

Matěj Novák- Diplomová práce – Využití modelových situací v rámci základní odborné přípravy policistů.

Praktické zkušenosti z výuky Základního kurzu sebeobrany pro ženy (2003–2010)