Jujutsu – umění boje a pracovitý styl života - část 2-2

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Jujutsu & Aikijutsu | Vytvořeno: 24.6.2011 | Zobrazeno 6286x

Toto je druhá a závěrečná část překladu článku o příchodu jujutsu do USA. Celý článek pokrývá dobu od konce devatenáctého století, kdy se poprvé jujutsu představilo v USA, až do začátku druhé světové války.*

Jujutsu a americký okultismus

Zatímco mnoho Američanů shledalo prakticky nemožné sloučit východní filozofii jujutsu s tou západní, našlo se dost i těch, kteří se záměrně snažili komplikovat tuto filozofii tak, aby zněla ještě více tajemněji, tajněji a samozřejmě komplikovaněji. Jujutsu se shodou okolností dostalo do Ameriky zrovna v době, kdy esoterika zažívala svůj vzestup. Cokoliv, co mohlo demonstrovat nadlidskou sílu člověka a bylo na první pohled nevysvětlitelné, bylo hned přebíráno esoteriky a dále obalováno spiritualistickými řečmi o tajné nauce, atd. Jeden z nejvíce propagovaných mýtů jujutsu byl takzvaný „dotyk smrti“. Lidé věřili, že mistr jujutsu dokáže prostým dotykem usmrtit jiného člověka. „Věda nedokáže vysvětlit mnoho jevů“, napsal jeden příznivec spojení okultismu a jujutsu, “například prostý dotyk mistra jujutsu dokáže znehybnit člověka, nebo vyhodit rameno či kotník, apod. Jenom díky jednomu úderu se může člověk stát absolutně bezmocným.“ Tyto nadsazené informace se šířily americkou veřejností rychlostí blesku. A dokonce výše zmíněný Hearn o tom napsal ve své knize popisující svůj život v Japonsku „je tu mistr, který je znám tím, že dokáže zabít člověka pouhým dotykem, rychlým jako mžik oka“, nicméně se nezmínil, jestli toho byl přímým svědkem anebo toto slyšel jen z doslechu, případně špatně porozuměl japonštině.

Jedna z nejvíce matoucích součástí jujutsu, která byla pro západního člověka absolutně nepochopitelná, bylo takzvané umění Kuatsu, neboli umění oživení. Většinou se používalo v okamžiku, kdy student jujutsu uškrtil svého sparringa a bylo potřeba jej znovu „nahodit“. Jujutsu již totiž rozlišovalo mezi škrcením a rdoušením, kdy západní bojové sporty znaly převážně rdoušení a samotné škrcení pro ně bylo novinkou. Rozdíl mezi rdoušením a škrcením je primárně v tom, že při rdoušení se znemožní protivníkovi dýchat a při škrcení dojde k zablokování přívodu krve do mozku prostřednictvím tlaku na krční tepny. A ve srovnání s boxerskými knockouty, které byly dosti surové a způsobovaly i další sekundární zranění při pádu, jsou judistické škrcení elegantní a plně kontrolují aplikovanou sílu. Pro neznalého člověka tak techniky škrcení byly technikami zabijáckými a následné techniky oživení patřily do skupiny zázraků. H.Irving Hancock, jeden z prvních amerických jujutsu instruktorů o těchto technikách říkal:“student jujutsu je „mnohokrát zabit“….a poté přiveden zpět k životu svým mistrem. Tak se učí nebát se smrti a postavit se hrdě soupeři.“ Jakožto velký propagátor jujutsu, systému diety a kondičního cvičení (vycházejícího právě z původního tradičního jujutsu), se Hancock samozřejmě nebránil výše uvedeným mýtům o „dotyku smrti“, ba dokonce je sám popisoval, například v časopise American Review of Reviews:“Dotyk smrti je obsažen ve 160 způsobech systému Jiudo Jigoro Kano, kdy může způsobit okamžitou smrt studenta. Současně s tím je však v systému obsaženo umění oživení – Kuatsu (Katsu), kdy protivník právě usmrcený, je opět přiveden k životu.“ Hancock dále zdůrazňoval v jeho první knize „Japanese Physical Training“ lidské nadpřirozené síly. V úvodu knihy nejdříve krátce vysvětlil vědeckou podstatu jujutsu, ale hned poté již píše: “existuje zde minimálně šest úderů, které mohou přivodit okamžitou smrt. Ačkoliv je autor knihy ovládá, z logických důvodů je nebude blíže popisovat.“

http://new.jujutsu.cz/…rce/0/30.jpg Jelikož tato kniha nerozebírá biomechaniku japonského škrcení, stejně tak jako údery hřbetem dlaně a jedním kloubem prstu, Hancock se znovu (pravděpodobně záměrně) odkazuje na „vyšší jujutsu“, které již zahrnuje spíše magii, než fyzickou kondici (opět dle autora). Ale znovu je potřeba podotknout, že Hancock vysloveně nelhal. Skutečně existuje několik úderů, které mohou přivodit člověku smrt, zvláště pokud například úder hranou dlaně směřuje na citlivá místa lidského těla. Nicméně Hancock je nijak blíže nepopisuje a nechává na čtenáři, aby si mohl vytvořit vlastní představu, často z oblasti mýtů a bájí. A rozhodně se nejedná o dotyky, nýbrž údery. Bližší vysvětlení biomechaniky technik nakonec připadlo japonskému jujutsu vyslanci Higashi Katsukuma, který vyvrátil tzv. „dotyk smrti“ dokonce i v tištěných článcích. Higashi vysvětloval, že jujutsu sice obsahuje údery s devastující silou (údery a ne dotyky), ale tyto údery byly aplikovány až v okamžiku, kdy „jujutsu mistr nejdříve aplikuje hod a poté, co protivník spadne na zem, je technika dokončena úderem na citlivé místo protivníka.“ Později Higashi a Hancock spolupracovali na vytvoření knihy The Complete Kano Jiu jitsu, které detailně mapuje tehdejší judo, včetně „vážných a smrtících úderů, kdy jsou životní procesy protivníka zastaveny“ a v pozdějších vydáních přidali i popis metod Kuatsu „pro oživení organismu, který byl zastaven smrtícím úderem“. Bohužel oba dva nakonec nevyvrátili spojení jujutsu s jakoukoliv mystikou a proto bylo jujutsu vnímáno i nadále jako bojové umění s prvky magie, pravděpodobně podobně jako je dosud vnímáno další japonské bojové umění ninjutsu.

Ztraceno v překladu – Jujutsu v tištěných médiích

Stejně tak jako politováníhodné spojení jujutsu s mystikou a magií, došlo zde i k dalšímu zkreslení díky nedokonalému překladu japonských termínů. Překlad byl většinou prováděn lidmi, kteří mají bohatou zkušenost v boxu či zápasu, takže japonské principy byly často „ohýbány“ na západní způsob myšlení. A opět prim zde hrál již dříve zmíněný Hancock. Je až neuvěřitelné jak člověk, který strávil více jak sedm let v Japonsku studiem jujutsu, tento termín nakonec překládá jako „lámání svalů“. Techniky, které Hancock následně popisuje ve svých knihách, pak jsou kompletně mimo mísu v souvislosti s originálními japonskými principy boje. Například techniky páky na zápěstí, známou také jako Kote Gaeshi, popisuje čistě biomechanicky (a ještě k tomu špatně), ale opomíjí i základní principy tahu a tlaku, směru útoku, atd. (o principech pák jsme na našem webu psali již dříve). Nebo termín „waza“ byl Hanckockem přeložen jako „triky“. V současné době již můžete nalézt výstižnější označení „techniky“. A takto bych mohl pokračovat dále – podobné neumělé popisy technik, kdy se mocí mermo překládaly japonské názvy technik do angličtiny, pak bojové umění jujutsu degraduje na japonskou variantu zápasu praktikovanou Japonci někde za oceánem….

Jujutsu a sport

Higashi Katsukuma byl třiadvacetiletý mladík vážící cca 55 kilo, když se vydal do USA. Jeho první ukázka jujutsu proběhla na policejním oddělení města New York (New York City Police Department) a měla absolutní úspěch. Jeho kamarád Hancock popisuje závěr této veřejné ukázky, kdy proti Higashimu nastoupil nejsilnější muž oddělení, „který na svých zádech mohl stěhovat klavíry“ a Higashi vyhrál všechny tři kola během krátké chvíle. A ačkoliv použil Higashi pouze nejzákladnější techniky, „které zná každý začátečník jujutsu“, přesto na všechny udělal obrovský dojem. V roce 1905 tak spolu vydali první manuál juda, již výše zmíněný, The Complete Kano Jiu jitsu. Higashi raději preferoval termín jujutsu, protože jujutsu cvičil a tento systém se maličko lišil od juda propagovaného Jigoro Kano. Rozdíl byl především ve využití úderů, nebezpečných pák na zápěstí, ale i technikách s holí a provazem. Judo již v té době nic z tohoto nezahrnovalo. Přesto Kanův systém ovlivnil Higashiho systém právě v rozdělení technických stupňů, které umožnily i porovnání se západními zápasníky.

Propagace jujutsu však vyústila v událost, která na dlouho poškodila jméno jujutsu. Stala se v dubnu roku 1905 v New Yorku v Grand Central Palace. Higashi tehdy veřejně vyzval amerického šampiona v zápase v lehké váze George Bothnera. Pravděpodobně chtěl dokázat pouze účinnost jujutsu. Nicméně média se toho chytla a prezentovala nadcházející zápas jako střet východních a západních zápasnických metod, spíše než jako souboj dvou atletů. Pravidla byla zmatená. Oba souhlasili s tím, že budou dodržovat „japonská pravidla“, včetně gi, které měli oba zápasníci na sobě. Zástupci Timesu argumentovali, že údery a páky jsou proti pravidlům a proto Higashi nesměl použít ani jednu techniku Atemi waza (techniky úderů), či Kansetsu waza (techniky pák). Bouřící dav byl samozřejmě na straně Bothnera. A ačkoliv oba dva souhlasili s japonskými judistickými pravidly, veškeré zákroky se poté soudily na základě znalostí „catch-as-catch“ zapasu. Jeden z rozhodčích byl i John J. O’Brien, který byl prvním učitelem jujutsu prezidenta Roosevelta. Bohužel však ani O’Brien neznal nový systém Jigoro Kano a proto soudil dle pravidel zápasu.

New York Times popisovaly první kolo spíše v režii Borthnera. Ten dostal Higashiho na zem zápasnickým strhem poté, co se Higashimu nepovedlo nasadit škrcení v postoji. Během druhého kola, které již bylo daleko delší, Borthner ukázal, že ví, o čem jujutsu je a dařilo se mu unikat z nástupů, do kterých se Higashi pokoušel nastupovat. Borthner si poté kleknul a v kleku vyčkával na chyby Higashiho. Po nějaké době to však již Borthner nevydržel a nastoupil do techniky, kterou mu Higashi obratně vykontroval a hodem přes rameno (Seoi Nage) jej dostal na zem. Dle japonskych pravidel toto byl rozhodující hod, který by se dle judistických pravidel hodnotil jako čistý ippon. Navíc dle jujutsu „pravidel“ by byl hod zakončen úderem do ležícího soupeře, čímž by jej vyřadil z boje. Američtí rozhodčí však toto nijak nepočítali, stejně tak jako následující dva další hody, které jsou povolené v judu, ale opět ne v zápasu. Na konci třetího kola se Borthnerovi podařil jeho další strh, který zakončil polovičním Nelsonem a zápas byl ukončen. Bothner vyhrál dle amerických (zápasnických) pravidel, kdežto Higashi by byl jasným vítězem dle japonských (judistických) pravidel, nicméně přihlížející dav začal hned po ohlášení výsledků vykřikovat nacionalistická hesla a také vyjadřoval obrovské zklamání, že Higashi neukázal žádné magické orientální techniky a pouze nudné techniky.

Higashi bohužel udělal chybu, že chtěl takto propagovat jujutsu, což se ukázalo den poté v následných článcích v New York Timesech, kde jujutsu bylo zkritizováno jednak jako absolutně nepoužitelné proti silnějšímu útočníkovi a jednak diky použití „neférových technik“ – rozuměj technik, které nejsou v souladu se západními zápasnickými pravidly, bylo označeno zápas, který není hoden gentlemanů. Když byl například americký student během tréninku jujutsu zraněn, New York Times to hned vykreslili jako „oběť na oltáři tajemného Východního obřadu“. Jujutsu tak v té době zaznamenalo velký útlum a opět se začalo propagovat až po druhé světové válce díky americkým vojákům vracejícím se z Japonska a Okinawy. To je již však úplně jiná kapitola dějin…

Jarda

Zdroj: Jujutsu – The gentle art & The strenuous life (Joe Long), Journal of Asian Martial Arts, Vol.6, Number 4, 1997