rubriky článků

Jujutsu & Aikijutsu
Počet článků: 21

Sebeobrana
Počet článků: 59

Kondiční příprava
Počet článků: 21

Škola - informace
Počet článků: 15

Zajímavosti
Počet článků: 15


pravidelná cvičení

Jujutsu/BJJ
Pondělí 19:00:00-21:00:00
Vede: Matěj Novák, Jan Lalinský

aikijutsu
Pondělí 19:00:00-21:00:00
Vede: Miroslav Matějovský, Petr Batal

Funkční trenink
Pondělí 18:00:00-19:00:00
Vede: Julia Demeková



Jujutsu – umění boje a Pracovitý styl života - část 1-2

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Jujutsu & Aikijutsu | Vytvořeno: 19.6.2011 | Zobrazeno 5751x

Toto je překlad článku, který popisuje příchod jujutsu do USA a potíže, s jakými se při svém příchodu potýkalo. Později budou následovat i články, které budou popisovat příchod jujutsu i do Evropy tak, abychom získali kompletní obrázek o tom, jak se toto bojové umění rozšířilo ze své kolébky – Japonska.*

Japonské bojové umění jujutsu bylo představeno v USA na přelomu minulého století. A místo toho, aby bylo představeno jako nadstavba na v té době rozšířený box a zápas, bylo velice „ořezáno“ o klíčové aspekty jako je psychologie v boji, strategie, taktika, etika, atd. a ponechána jen technická / fyzická část systému, který se tak degradoval na pouze vnější formu „japonského zápasu a sebeobrany“. Ostatně mnoho knih z té doby prezentuje jujutsu jako vynikající formu sebeobrany, ale v drtivé většině případů prakticky nezmiňují místo vzniku, případně filozofické principy, na kterých je jujutsu postavené. Například v roce 1906 Rudyard Kipling psal o jujutsu jako o “ďábelském umění způsobu boje a zápasnických tricích“, na základě události z roku 1892, kdy britští námořníci dělali v japonském přístavu výtržnosti a japonská policie je náležitě umravnila právě pomocí znalosti technik jujutsu.

Roku 1895 proběhla první oficiální ukázka technik a principů jujutsu západnímu světu. Lafcadio Hearn (také znám jako Koizumi Yakumo) tehdy tuto událost popsal takto:“nezasvě­ceným lidem to může připadat jako zápas…profesionální zápasník zde však objeví mnohem více…způsoby chytání a hodů jsou zvláštní a riskantní. A pravděpodobně by doporučil dodržování spíše západních „vědeckých“ principů.“ Hearn dále pokračuje v popisu jujutsu, kdy zdůrazňuje, že nejde o sport a vyzdvihuje obdivuhodnou obratnost a preciznost mistrů tohoto umění boje: “Díky neskutečným technikám rukou dokáže mistr jujutsu vyhodit rameno, nasadit páku, utrhnout šlachu, případně zlomit kost – bez jakékoliv známky námahy. Je více než atlet, je spíše perfektní znalec anatomie. Na co bych však rád upozornil, je fakt, že nikdy nespoléhá na sílu…tak jak to tedy dělá? Jednoduše využívá sílu svého protivníka proti němu samotnému. Dokonce bych se nebál říci, že v jujutsu je proti každé technice odpovídající kontra technika, ať už se jedná o hod, strh, točení, kroucení, natahování. Pouze jujutsu expert se těmto pohybům nebrání. Ne, on je podpoří. On udělá dokonce více než to, on jim napomůže, takže nakonec protivník zjistí, že si technikou, kterou sám začal, vyhodil rameno, zlomil ruku, či v nejhorším případě dokonce zlomil vaz."

Základní princip jujutsu, tak jak je popsal Hearn je obsažen v samotném názvu tohoto stylu boje. „Jutsu“ znamená metoda či umění, a „Ju“ je poddání se , podvolení se útoku, takže se tento termín dá přeložit jako způsob vítězství prostřednictvím poddání se technice protivníka. A na rozdíl od zápasu či boxu, kde jde hlavně o aplikaci síly v boji v kombinaci s několika málo technikami, jujutsu je o způsobu boje, kde soupeře vychýlíme z jeho těžiště a poté jej porazíme. Většina technik je tak založena technikách hodů, strhů a porazů. Další důležité kategorie jsou techniky škrcení a úderů, kdy se útočí otevřenou rukou. V zásadě se dá říci, že jujutsu je založeno na kombinaci japonského způsobu zápasu a boxu. Techniky kopů nebyly příliš používány v porovnání například s francouzským Savate, nicméně podmety byly podrobně zpracovány.

]Jujutsu se tak zpočátku na Západě řadilo k zápasnickým stylům, jako byl „Lancashire“, někdy také nazývaný „catch as catch can“ zápas v anglicky hovořících zemích. Tento styl zápasu zpočátku nahradil pravidly příliš svázaný řecko-římský zápas a byl v procesu uznání jako další olympijská disciplína. Obsahoval hody, které se velmi podobaly technikám jujutsu. Tehdejší expert na tento způsob boje Hugh Leonard po jedné ukázce jujutsu v roce 1905 řekl, že „nebyl schopen najít v jujutsu nic nového, co by již nebylo obsaženo v západní verzi zápasu.“ Díky tomu se představitelé těchto dvou stylů často střetávali v porovnávacích utkáních aby se střídavou úspěšností prokazovali nadřazenost toho či onoho stylu boje.

V té době také přichází na scénu Jigoro Kano a jeho jiudo. Počátkem osmdesátých let 19.století Jigoro Kano, velký příznivce západního způsobu vzdělávání, představil v Japonsku nový sport Jiudo. Kano upravil vybrané techniky jujutsu do podoby, které mohly využít západní způsob soutěžení, tedy zápasů v plné rychlosti a síle, ale s minimálním rizikem zranění. Pro sportovní variantu bylo zachovány techniky škrcení, stejně tak jako hody a porazy a odebrány techniky úderů a většina technik pák. Kano navíc zasadil svůj sport do širšího rámce všeobecného vzdělávání, filozofie a způsobu života. Změnu jména Kano vysvětlil takto: „Pojmenoval jsem to, co učím, jako judo místo jujutsu….“Jiu“ znamená jemný anebo poddání se, „jutsu“ znamená umění nebo cvičení a „do“ znamená cestu nebo princip, takže jujutsu znamená umění nebo způsob výhry prostřednictvím poddání se útoku, zatímco judo znamená cesta nebo princip toho samého.“ A jelikož japonská vláda oficiálně schválila a podporovala šíření juda, mnoho zahraničních pozorovatelů automaticky předpokládala, že judo je nadřazená sportovní forma „vědeckého“ jujutsu. Proto bylo v následujících letech jiudo, judo, jiu jitsu, jujutsu a podobné varianty používány pro stejný systém, ačkoliv studenti juda trvali na svém názvu, aby ukázali nadřazenost a odlišnost od starých jujutsu škol.

„Národní jujutsu“: Strategický pohled

Kromě technických rozdílů mezi západním pojetím zápasu a tím japonským, tu byl i veliký rozdíl v psychologii a strategii. Způsob západního vnímání japonské etiky, biomechaniky, vývoji konfliktu při sebeobranné situaci, stejně tak jako množství použití síly byl velice odlišný. Na toto upozornil právě výše zmíněný Lafcadio Hearn, který měl možnost vidět jujutsu v zemi svého vzniku a proto pojmenoval jujutsu jako „národní jujutsu“, aby zachytil toto bojové umění v celé své šíři. Dle Hearna to fakticky charakterizuje celé Japonsko té doby. Modernizace, zavrhování starých tradic jako něco neužitečného a zastaralého a bezmezný obdiv k západní kultuře. Proto byl takový ohlas na nově vzniklý sport judo, které bylo obratem šířeno a s velkým nadšením přijímáno na Západě.

Pracovitý styl života

Prezident Theodore Roosevelt byl jeden z nejznámějších studentů jujutsu ve Spojených státech a právě díky němu se jujutsu tak rozšířilo na americkém kontinentu. Nicméně díky své oficiální doktríně „Pracovitý život“, kterou propagoval v Americe, byl nucen veřejně propagovat spíše americká bojová umění (jako například box či zápas). Yoshiaka YamashitaRoosevelt požádal Yoshiaka Yamashitu, aby se stal jeho osobní instruktorem v Bílém domě, kde se prezidentova odpočívárna stala první oficiálním dojo ve Spojených státech. Jako součást výše uvedené, prezidentem propagované, doktríny byl Roosevelt velice dobře obeznámen s boxem, šermem, ale i zápasem. Zřejmě se však seznámil s jujutsu ještě před příchodem Yamashity do USA v roce 1904. Ve svých soukromých dopisech píše: „…požádal jsem profesora Yamashitu, aby mne učil jiudo, kterému nyní říkají jujutsu“ a jeho znalost věci, včetně obou jmen jujutsu je pravděpodobně díky policistovi John J. O´Brienovi, který poprvé v USA ukázal jujutsu a poté byl Rooseveltovým osobním instruktorem ještě před Yamashitou. Existuje však ještě jeden člověk, o kterém se historické zdroje zmiňují, a to je Charles Perry, americký cestovatel v Japonsku, který dostal za úkol od vlády USA zjistit maximum informací o tomto způsobu boje. Každopádně Roosevelt vytvořil pravidelné tréninky v Bílém domě, kde cvičil spolu s Yamashitou, ale i japonským námořním atašé velitelem Takashitou a mladíkem jménem Kitagaki, který později začal navštěvovat americkou námořní akademii v Annapolisu. Roosevelta patrně nadchla spíše než filozofické principy jujutsu, jeho efektivnost, kterou mu Yamashita a Takashita nesčetněkrát demonstrovali. Věřil, že člověk sílí, pokud čelí silnějším a větším výzvám. Roosevelt byl znám tím, že se nebál postavit proti daleko silnějšímu protivníkovi, ba i proti více útočníkům. Jeho trénink byl velice náročný a i jeho zranění byla často dosti vážná. Byl velkým příznivcem amatérského boxu pro americkou mládež, díky přínosům v celkové fyzické kondici, ale i díky charakteru, který se ve sportu buduje. Jakožto nadšenec do bojových sportů, trénoval Roosevelt velice intenzivně s Yamashitou, a o svém tréninku napsal svému synu Kermitovi:“Zápasím se dvěma japonskými zápasníky třikrát týdně. A ačkoliv nemám věk ani postavu ani to, aby se mnou jiní snadno hodili o zem a došlo tak k vážným zraněním, oni jsou tak zruční, že mě pokaždé dostanou a přitom nedojde k žádnému zranění. Trochu mě bolí krk, protože posledně mě jeden z nich začal škrtit, ale i mě se podařilo nasadit dobré škrcení a doufal jsem, že jej uškrtím dříve než on mne. Vyhrál on.“ Intenzita tréninku byla skutečně náročná a na konci celého výcviku byl Roosevelt na úrovni hnědého pásu (což bylo hodnocení, které zavedl až teprve Jigoro Kano). Yamashita byl poté pověřen, aby vytvořil judistický trénink pro důstojníky Námořní akademie v roce 1905, takže to byl právě Yamashita, kdo stál u zrodu Navy judo týmu (který mimochodem existuje dodnes), několik desítek let předtím, než se na akademii dostal i klasický zápas. A přesto všechno udělal Roosevelt jen velmi málo pro propagaci juda nebo jujutsu v Americe. Ikdyž byl do jujutsu nadšený, radši propagoval západní bojová umění (šerm, box a zápas). Jeho životopisná kniha obsahuje mnoho stran věnovaných přínosům boxu a zápasu avšak jujutsu věnoval pouze jednu větu, kde uznal, že jujutsu je daleko vhodnější bojové umění i pro seniory, protože nevyžaduje tolik síly, jako je tomu v případě boxu nebo zápasu. Na druhou stranu, pokud by Roosevelt nevěřil v účinnost jujutsu, patrně by nepožádal Yamashitu, aby vytvořil skupinu na námořní akademii v Annapolisu. Podle všeho tak byl Roosevelt v soukromí velkým fandou jujutsu, ale na veřejnosti dával přednost západním stylům, protože jujutsu učilo poddat se fyzické síle, což se nehodilo do tehdejší vládní politiky.

Pokračování příště

Jarda

Zdroj: Jujutsu – The gentle art & The strenuous life (Joe Long), Journal of Asian Martial Arts, Vol.6, Number 4, 1997