Historický výlet do jujutsu

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Jujutsu & Aikijutsu | Vytvořeno: 4.3.2011 | Zobrazeno 4140x

]V tomto článku si řekneme něco více o historických kořenech jujutsu. Vysvětlíme si také, jak bylo Jujutsu dříve vnímáno a co pod něj spadalo za disciplíny. Ne vše se studuje i v současnosti, nicméně je velice zajímavé a důležité vědět, že jujutsu nebyla pouze japonská forma „street fightu“, jak je občas prezentována, ale ve skutečnosti jde o velice komplexní bojové umění.

Jujutsu je fakticky obecný termín, který se poprvé začal používat na začátku období Edo (1603–1867). Tento termín shrnuje techniky boje beze zbraně a jde o vcelku nový název, jak si níže vysvětlíme. Jujutsu navíc neznamená konkrétní použití konkrétních technik, nýbrž specifické využití těla při sebeobraně. Jujutsu, stejně tak jako odvozená bojová umění, vyžaduje v zásadě jedno – pružné či přizpůsobivé tělo a mysl, která je schopna se vypořádat s útokem proti ozbrojenému i neozbrojenému protivníkovi prostřednictvím plné kontroly jeho těla (klouby, šlachy a svaly) a samozřejmě i za využití dostupných prostředků a zbraní. Proto tento princip boje, který nakonec získal jméno jujutsu, je spíše způsob ovládání těla a přizpůsobení se vnějším podmínkám a zbraním, než aby se jednalo o přesně definované techniky. Ostatně právě na to dost žehral Jigoro Kano, který se pokusil techniky, naučené z několika škol jujutsu, katalogizovat a vytvořit jasně daná pravidla pro svůj nový systém, který poté pojmenoval Kodokan Judo. Nicméně tím prakticky popřel hlavní principy jujutsu. V jujutsu existuje termín sógó bujutsu, neboli smíšené techniky boje, což je základ pro využití různých zbraní v boji. Nejde navíc tedy čistě o neozbrojený boj.

Původ japonských technik neozbrojeného boje se datuje do dávné historie Japonska. První zmínky je možné nalézt ve dvou klíčových dílech japonské literatury: Kojiki – kronika dávných příběhů (712 n.l.) a Nihon Shoki – historická kronika Japonska (720 n.l.), které popisují mytologický vznik Japonska jakožto i založení první císařské rodiny. Další zmínky o tomto způsobu boje se dají nalézt i v dalších japonských kronikách a rukopisech, které popisují například sumai no sechi, ceremoniál, který se praktikoval na císařském dvoře v období Nara a Heian. Během něho se utkávali v zápase ti nejlepší bojovníci Japonska. Později se tento zápas vyvinul do zápasu, který je dnes znám pod jménem Sumo.

Podle svitků densho z mnoha jujutsu škol, byl neozbrojený boj převážně kombinován s využitím různých zbraní, které vznikly převážně v období Muromachi. Jedná se hlavně o svitky škol Shosho-ryu a Takeuchi-ryu. Dovolte mi tu zmínit jeden zajímavý fakt: využití těla v boji (tedy boj neozbrojeného proti ozbrojenému protivníkovi) bylo také podrobně zpracováno v bojových uměních kenjutsu, sójutsu a dalších, jak je ukázáno ve svitcích známých mistrů Kamiizumi ze školy Shinkage ryu a Tsukahara Bokuden se školy Shinto ryu. Oba mistři ve svých dílech popisují velice dobré porozumění způsobům, jak lze v boji použit různé dostupné zbraně a předměty, včetně výše zmíněného boje beze zbraně. Tyto popsané principy jsou

Jeden z nejznámějších příkladů, popsaný v literárním díle Shuki, popisuje příhodu, kdy se potulný mnich pokouší pomoci dítěti, které vzal jako rukojmí místní ozbrojený blázen. Svitek popisuje způsob, jakým mnich získal bleskovou kontrolu nad mečem blázna a okamžitě jej zneškodnil. Později se ukázalo, že onen blázen byl dříve velice respektovaný mistr kenjutsu, o to více byl čin mnicha považován za neuvěřitelný. Ve svitku se popisuje, jakým způsobem mnich šermíře odzbrojil a že technika vyžadovala koordinovanou techniku, kde se využívá přizpůsobivost, pružnost a síla rukou, zápěstí a prstů, tedy koordinaci fakticky celého těla. Je to podobné jako při správném držení štětce při kaligrafii, kde správné držení těla zcela jistě ovlivní výslednou kresbu.

Různé názvy

Termín jujutsu znamená použití „přizpůsobivosti“ a „přizpůsobivých technik“ a abychom mohli použít „přizpůsobivé techniky“, musíme mít „přizpůsobivé“ tělo a vědět, jak tuto „přizpůsobivost“ využít v sebeobraně. Jujutsu proto zahrnuje i ucelený kondiční systém, který například popsal začátkem minulého století americký novinář a cestovatel Irvin Hancock ve svých knihách o Jujutsu (Jiu Jitsu – Japanese Physical Training for Men, Women, and Children). Vysvětluje zde, že Jujutsu nebylo používáno pouze jako umění boje, ale i jako komplexní kondiční cvičení, které rozvíjí zdravé tělo a ducha. Vraťme se však zpět k tématu. Jujutsu se v průběhu staletí objevovalo pod různými jmény, jako například:

• Sekiguchi ryu, Araki ryu a Seigo ryu používali pro jujutsu název – hade, hakuda, jujutsu, kenpó a torite
• Takeuchi ryu a Yagyú Shingan ryu používali pro změnu tento název – koppó, góhó, kogusoku, yawara jutsu, a yoroi kumiuchi
• Tenshin Shóden Katori Shinto ryu, Tatsumi ryu a Shoshó ryu říkali jujutsu takto – kumiuchi, shubaku, tóde, torite, wa jutsu, yawara jutsu a kowami

Tyto názvy se tedy objevovaly v průběhu staletí a byly používány různými mistry v různých školách, jak jsme si uvedli výše. Nicméně všechny odkazovaly na jedno a to samé bojové umění – jujutsu. Někde se však upřednostňovalo při sebeobraně větší využití hodů či strhu, jinde naopak práce na zemi, apod. Prakticky ve všech těchto školách však můžeme nalézt tři typické přístupy práce s tělem, které se zde vyučovaly.

• První přístup pojednává o využití technik úderů na tepny, útoky na šlachy a využití množství technik kyúsho, které útočí na vitální a citlivá místa lidského těla. Těmto typům útoků se souhrnně říká atemi.
• Druhý přístup se spíše soustřeďuje na jiné typy útoků než údery a kopy, nicméně také využívá údery na citlivá místa lidského těla.
• A poslední přístup, je spíše podobný zápasu, kde se snaží protivníka porazit, strhnout či jinak dostat na zem a zde jej plně kontrolovat.

Všechny tři přístupy mají společný jeden důležitý cíl – s minimální silou maximálně kontrolovat soupeře a jeden důležitý princip – vždy kontrolovat centrální linii protivníka přes nasazené techniky – tomuto principu se říká seichúsen (mimochodem (nejenom) Leung Ting Wing Tsun System si přivlastnil „vynález“ principu „centerline“, což je samozřejmě nesmysl, jak je zde doložené), díky které je znemožněno protivníkovi se jakkoliv pohnout či uniknout. S tímto přístupem není potřeba užívat atemi jako dalšího prostředku kontroly, protože pomocí technik pák – kansetsu, je protivník plně již pod kontrolou.

Jiné školy jujutsu, keré používaly název hakuda, shubaku či kenpó, velice často však využívali atemi ve svém repertoáru. Je zde patrný vliv jiných stylů, a to zvláště z Číny. Japonci poté tyto techniky upravily tak, aby mohly být použity i proti protivníkům ve zbroji. Sloužily jako úvodní zahajovací technika, která připravily protivníka na následný hod, strh či páku. To dokazuje, že zde nikdy nešlo o brutální zastavující údery tak časté například ve školách karate, jelikož by došlo k poranění při kontaktu s brněním, ale přesně cílené údery na nekrytá místa těla samuraje tak, aby došlo k navolnění či přerušení útoku a poté následovala kontra technika hodu či strhu, případně páky.

Není možné přesně zařadit a určit, která škola na kolik procent využívala spíše údery a která se soustřeďovala hlavně na hody a strhy. Školy se vyvíjely, reagovaly na změny v boji, změny ve výzbroji, přebíraly techniky z jiných škol (i mimo jujutsu) tak, aby umožnily studentovi zvládnout kontakt s protivníkem. Na druhou stranu je však potřeba říci, že většina škol upřednostňovala hody, strhy a páky před údery, jelikož zvláště v době svého vzniku se více cenilo, pokud obránce dokázal člověka dostat pod absolutní kontrolu, než jej destruktivně totálně zničit. Říkalo se, že není umění zabít zuřivého buvola, ale umění je udržet jej pod kontrolou nezraněného. V období Edo se proto cenilo, pokud dokázal obránce udržet protivníka pod kontrolou, znemožňujíce mu vytáhnout zbraň, aby mohl být později předveden k výslechu. Tyto principy celkové kontroly protivníka lze i dnes nalézt v katách kime no kata, nikikata a kiri otoshi školy Tenshin Shinyó ryu. Dodnes však není jasné, jestli například techniky kopů, jako je mawashi geri, yoko geri, byly součástí jujutsu, anebo se jedná čistě o záležitost karate. Vzhledem k tomu, že karate bylo poprvé představeno začátkem dvacátých let minulého století Gishinem Funakoshi (1868–1957), tedy dlouho poté, co tu již dlouho existovaly a vyvíjely se různé školy jujutsu, dá se pouze spekulovat, že tyto kopy do karate přišly z některých škol jujutsu a byly poté dopracovány do absolutní dokonalosti v rámci té které školy karate.

Jujutsu v současnosti

V současnosti se jujutsu prezentuje jako bojové umění neozbrojeného boje, kde se pomocí prázdných rukou studenti učí přemoci protivníka a tyto techniky se i nadále definují jako „přizpůsobivé“. Jujutsu zná však daleko širší využití těla, jak bylo napsáno výše. Zahrnuje různé techniky úderů, bloků, úniků, úhybů, hodů, strhů, podmetů, škrcení a metod kontroly protivníka prostřednictvím technik pák, stejně tak jako techniky pádů, znalosti jak zastavit útok protivníka v jeho počátku, atd. Nicméně ten nejdůležitější přínos jujutsu je v perfektní znalosti těla a jeho biomechaniky, která umožňuje efektivní práci s těžištěm a rychlé vychylování protivníka z rovnováhy. Tento princip je také znám jako musoku no hó, suri ashi, yoko aruki , ninsoku, apod.

Podle jiných výzkumů, které byly v oblasti historie jujutsu provedeny, se ukazuje, že využití zbraní v bojových ryu-ha jako je jutte, tantó, kakushi buki (skryté zbraně), kusari fundo (řetěz se závažím na konci), tetsuken (železná pěst), bankoku choki (rukavice tvarem připomínající sekeru) a dalších podobných, jsou původně převzaté z různých škol jujutsu. Termín Jujutsu byl také používán v souvislosti s taktikou pohybu a zacházení se zbraněmi jako je ken, tachi, yari, naginata, bo a jó. Tyto zbraně byly základem výcviku bojových všech ryu ha dané doby v Japonsku. Je možné nalézt rozdíl mezi kaichu bujutsu či yoroi kumiuchi (boj v brnění s i beze zbraně) z období Kamakura, Muromachi a Sengoku a suhada jujutsu (techniky boje v běžném oděvu), které se vyvinulo v období Edo.

Právě nová, moderní doba si vynutila výrazné změny v jujutsu systémech. Místo brnění se začaly používat volné oděvy, byly zakázané souboje, které často končily smrtí, atd. Mnoho škol jako Tenshin Shinyó ryu, Kitó ryu, Yoshin ryu a jim podobných, vypilovalo mnoho svých technik právě v tomto období. Z této doby pochází také mnoho rukopisů, které shrnovaly poznatky o tomto způsobu boje a podávaly v zásadě dva různé výklady na vznik a použití jujutsu.

• Jedna skupina rukopisů popisuje jujutsu jako série předem daných technik stvořených na ulici bojovníky nižších kast. Šlo tedy o boj, který by se v současnosti dal přirovnat ke „street fightu“, což je systém boje zahrnující i špinavé techniky, využití všech možných prostředků a zbraní k sebeobraně, úniky, atd.
• Druhá skupina rukopisů zase popisuje proč bylo jujutsu předáváno pouze mezi bojovníky vyšších kast, kteří primárně považovali boj holýma rukama za něco nečestného a nehodné jejich postavení a preferovali použití meče, nože, kopí či hole, nicméně v rámci těchto takzvaných „tajných technik“ se však učili techniky přežití a úniku z pout, kontrolu a odzbrojení protivníka v úzkých palácových chodbách bez toho, aby si museli zašpinit svůj meč krví protivníka, atd.

V současné době již je možné praktikovat všechny formy jujutsu – estetickou, která je spíše studiem historických technik, dále sportovní, která vychází z Kodokan Judo a sebeobrannou, která se snaží zachovat původní účel – připravit studenta na obranu proti útoku kdekoliv a kdykoliv. A je čistě na studentovi, aby si zvolil svou Cestu.

• jk-

Zdroj: The Ninja – Ancient Shadow Warriors of Japan (Dr.Kacem Zougari)

http://www.sanyamabushi-goju.com/women.html

http://www.wadoryu.org.uk/jujutsu.html