Druhá světová válka – Neozbrojený boj

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Zajímavosti | Vytvořeno: 27.4.2010 | Zobrazeno 6217x

Přednáška poskytnutá Nickem Collinsem v muzeu Combined Military Services (Maldon, Essen)

Cílem této přednášky je diskuse o roli neozbrojeného boje během druhé světové války. Probereme si osobnosti, kteří neozbrojený boj vyučovali, ale také ti, kteří jej dále učili v jednotkách. První zmínka o roli neozbrojeném boji za 2.sv.v. je z roku 1940, kdy vznikají jednotky Commandos na základě přímého rozkazu Winstona Churchilla. Jeho záměrem bylo vytvořit jednotky, které budou schopny operovat v týlu nepřítele, neustále jej ohrožovat a destabilizovat. Aby podobná jednotka mohla vůbec vzniknout, museli se vybrat nejen dobrovolníci, kteří v ní budou, ale i správní lidé, kteří ji odpovídajícím způsobem vycvičí. Pro tento úkol se podařilo sehnat dva muže, kteří již byli v důchodu – William Ewart Fairbairn a Eric Antony Sykes.

W.E.Fairbairn pracoval pro Shanghajskou městskou policii více jak 34 let a během této doby vytvořil unikátní metody neozbrojeného boje, střelby, zatýkání a odvádění. Vytvořil také systém výcviku, díky nemuž mohli shanghajští policisté trénovat ve všech možných prostředích a podmínkách, cožjim pak umožnilo efektivně fungovat ve službě.

E.A.Sykes byl záložníkem v policii a byl to právě on, kdo pomohl založit pravděpodobně první policejní sniperský oddíl. Jelikož byla Shanghaj známa častými únosy, Fairbairn a Sykes vytvořili první SWAT tým, který již standardně používal slzný plyn, automatické zbraně, brokovnice, neprůstřelné vesty, atd. Společně také vytvořili Fairbairn Sykes Commandos dýku – symbol jednotek Commandos.

Jejich největším přínosem však bylo vyvinutí takových tréninkových postupů, kdy bylo možné trénovat v různých prostředích ozbrojený, ale i neozbrojený styl boje v relativně krátkém čase, ale přesto zajistili, že jejich studenti byli perfektně vycvičeni. Právě proto byli oba muži povoláni britskou vládou do armády a umístěni ve městě Achnacarry ve Skotsku, aby se stali součástí tréninkového centra Commando Training Centre. Je důležité zmínit, že neozbrojený boj se podílel na celkovém výcviku pouze cca 3%. Zbytek byl výcvik zacházení se spojeneckými, ale i německými zbraněmi, orientace v terénu, horolezectví, ovládání malých plavidel, skákání padákem, demolice, atd, včetně zvyšování fyzické kondice. A jelikož neozbrojený boj zabíral pouze malou část výcviku, musel jejich trénink splňovat 5 kritérií: Jednoduchost, Efektivita, Naučitelnost, Přizpůsobivost a Praktičnost.

Jednoduchost

Techniky, pohyb, triky, říkejme jim jakkoliv. Budoucí Commandos museli být schopni vše zvládnout velmi rychle. Proto se vyučovaly základní pohyby, jako například tahy, tlaky, strhy, apod. Tedy žádné pohyby, které vyžadují jemnou motoriku a které jsou tak běžné v asijských bojových uměních.

Efektivita

Velice rychlá likvidace protivníka. Útoky na přesně definovaná místa na lidském těle byla donekonečna drilována – tvář, uši, sanice, hrdlo, krk. Dále následovaly slabiny, spodní část těla, kolena, holeně a nárty. Neučili se útoky na trup, jelikož byl často chráněn uniformou a výstrojí a údery by nemusely být tak efektivní.

Naučitelnost a udržení naučeného

Vojáci museli být schpni se vše rychle naučit a samozřejmě si vše také pamatovat ať už to bude týden, měsíc nebo rok po výcviku. Bylo zdokumentováno nesčetně příběhů, kdy se bývalý Commandos byl schopen ubránit napadení i po 40 letech.

Přizpůsobivost

Metody, které se naučí, musí fungovat nezávisle na terénu, počasí, výstroji vojáka včetně případu, kdy měl voják uniformu nebo kilt (ano, TEN kilt!)

Praktičnost

Muselo to zapadnout do výcviku Commandosů bez jakýchkoliv následných úprav ostatních disciplín. Pokud měli například vojáci přestávku mezi jednotlivými disciplínami nebo jim zbývalo pár minut do oběda, tento čas se použil na výcvik. vojáci trénovali buď sami nebo se svým parťákem.

Proto sylabus samotný musel být maximálně omezen na čas, ale zároveň získané znalosti maximálně aplikovatelné pro jakoukoliv příležitost. Fairbairn i Sykes učili pouze údery otevřenou dlaní, jelikož úder pěstí vyžaduje delší výcvik a při jeho použití hrozilo poranění ruky, pokud by zasáhli helmu nebo jinou kovovou součást vybavení vojáka. Nejpoužívanějším úderovým prostředkem byla pata anebo dlaň, kterou se útočilo hlavně na čelist a bradu. Vojáci si měli představit, že v dlani mají velký míč a proto dlaň byla široce rozevřena a zpevněná. Rozdíly poté byly hlavně ve směrech úderu. Zatímco patou a dlaní směřovaly údery přímo k cíli, úder na bradu byl podobný zvedáku. Další způsobem úderu byla hrana dlaně. Vojáci se naučili hranu využívat jak při vertikálních, tak i horizontálních úderech. Kolena a kopy na spodní pásmo se vyučovaly také spolu se základními hody, drženími a škrceními.

Jaké tedy byly situace, kdy použití výše uvedených technik bylo doporučováno? Člověk by se mohl domnívat, že když Commandos zůstal v boji s prázdnýma rukama, že se něco neskutečně pokazilo. Nicméně existují tři hlavní situace, kdy Commandos mohl aplikovat získané znalosti:

Útěk – ze zajetí nebo v případech, kdy se Commandos nedostane z jakýchkoliv důvodů ke své zbrani.
Zajetí – nepřátelského vojáka pro výslech. Jedná se o velice náročnou operaci a zahrnuje minimálně dva lidi pro hladký průběh.
Zabití – v případě, že by střelba mohla prozradit lokaci Commandos, dýka byla vhodnou variantou pro likvidaci nepřátelského vojáka.

A co tedy Commandos získali tímto tréninkem? Čím se odlišili od ostatních vojáků? V prvé řadě jde o sebejistotu. Ať už bude situace jakkoliv nepříznivá, Commandos se učili uniknout. Fairbairn jednou řekl, že vojáci po jeho výcviku odcházeli zocelení a sebejistí, „že to vždycky nějak půjde“. A týkalo se to i těch, co nakonec nepokračovali po válce dál jako Commandos. Všichni, bez výjimky, se zocelili nejen fyzicky, ale i duševně.

V knize „All in fighting“, manuálu, který vydal pro britské armádní složky, napsal, že nepřítel se nespokojí jen s britskou porážkou, nýbrž s totálním vyhlazením britské kultury, životního stylu a všeho s tím související a proto je potřeba, aby každý JEDNOTLIVEC, bral účast v boji OSOBNĚ. Také řekl, že zatímco někteří lidé mohou tento výcvik brát jako „výcvik v brutalitě“, Fairbairn jej považoval za nezbytnou součást celkového boje britského impéria. A jelikož se vojáci učili brát boj osobně, učili se bojovat na velmi krátkou vzdálenost. Fairbairn i Sykes (F&S) upřednostňovali tento způsob boje, které vojáky zocelí, protože zabít nepřítele na dálku střelnou zbraní zvládne každý, ale zabít někoho tváří v tvář vyžaduje pevného ducha a odhodlání. Právě proto se Commandos v tomto boji maximálně zdokonalovali. Commandos však nebyli jediní, kteří čerpali z výcvikových metod F&S. Mezi další můžeme jmenovat například The Long Range Desert Group (LRDG), Special Air Service (SAS), Special Boat Service (SBS) nebo Popski’s Private Army (PPA, oficiálně známa jako No 1 Demolition Squadron). Special Operations Executive (SOE) byla tajná organizace, která měla za úkol organizovat odboj na okupovaných územích. F&S vycvičili první členy včetně jejich instruktorů. Mnoho SOE agentů bylo žen, proto musely podstoupit daleko náročnější výcvik, aby se o sebe dokázaly postarat i v týlu nepřítele. Ženy jako Odette Churchill, Violet Sazbo, Pearl Etherington a Nancy Wake patřily mezi nejlepší členky SOE právě díky výcviku F&S.

Začátkem roku 1942 se USA plně zapojilo do války a prezident Roosewelt chtěl podobné jednotky jako měli Britové – Commandos a SOE. V té době měl už k dispozici Rangers, Marine Raiders a Office of Strategic Services (OSS). Fairbairn byl mezi prvními pozvanými instruktory, kteří byli posláni do USA pomoci s dalším výcvikem, které Američany plně připraví. Sykes v té době vážně onemocněl a následně i na následky své nemoci zemřel, proto si Fairbairn vyžádal svého žáka Dermot „Pat“ O’Neilla. O’Neill byl boxer na různých slavnostech v Irsku, než odjel do Číny, Shangaje, kde vstoupil do řad městské policie stejně jako Fairbairn. Zde ve svém volném čase studoval judo a samozřejmě i Fairbairnovu metodu boje. Po nějaké době odešel z policejního sboru, aby se stal šéfem bezpečnosti na britské ambasádě v Tokiu. Poté, co začala válka v Evropě, odjel za svým mentorem zpět do Anglie, kde pomáhal vycvičit Commandos. A zatímco se Fairbairn věnoval výcviku OSS a Rangerům, O’Neill dostal po příjezdu do USA nabídku, aby pomohl vycvičit členy First Special Service Force, později známou jako „Black Devils“. Tato jednotka byla složena z bývalých ženistů, lovců a ochránců parků z USA i z Kanady. Jednalo se o specialisty na orientaci a boj v horském terénu což poté skvěle prokázali v Itálii, kde získali i výše uvedenou přezdívku – Černí Ďáblové. Po válce se O’Neill stal starostou Monte Carla a do začátku osmdesátých let minulého století dál trénoval operativce CIA.

Jelikož tedy neměl Fairbairn k dispozici O’Neilla, setkal se s Rexem Applegatem, který byl členem amerického armádního výcvikového týmu nově zformované OSS. Applegate byl vojenský policista, který studoval combat střelbu, práci s bodákem a neozbrojený boj, ale na Fairbairnovy metody výcviku nebyl vůbec připraven, což se ukázalo při jedné demo ukázce před armádním velením, kde Fairbairn (vážící 168 liber) mrštil s Applegatem (200 liber) při ukázce svého neozbrojeného boje do předních řad VIP hostů. Poté začal Applegate s Fairbairnem úzce spolupracovat a po válce oba dále pracovali i pro CIA, kde měli na starost výcvik nových operativců.

Je důležité zmínit, že US Marines měli již svůj program neozbrojeného boje od poloviny 20.století. Jednalo se patrně o první západní vojenský program výcviku. Někteří mariňáci trénovali s Fairbairnem ještě v době, kdy působil u Shanghajské městské policie a jelikož sám Fairbairn patřil k Royal Marines, svých zámořských kolegů si velice vážil a respektoval je. Nekteří z těchto mariňáků se poté stalo instruktory pro výcvik rekrutů do Pacifiku, kdy je učili jak přežít vždy a všude, což mnoha z nich zachránilo později život.

Dalším velice známým instruktorem neozbrojeného boje za 2.sv.v. byl Jack Dempsey, bývalý mistr světa v boxu v těžké váze. Dempsey byl najat US Coastguard, aby jim pomohl vycvičit příslušníky pobřežní stráže a proto Dempsey sestavil program, kde zkombinoval judo, zápas a box. A jelikož byl Dempsey v mládí častým rváčem, zapojil do svého programu poznatky také z této části svého života. Dempsey plně věřil v cross-trénink a už během své boxerské kariéry do tréninku zahrnoval i tréninky se zápasníky.

Dempsey, podobně jako Fairbairn a Sykes, byl příznivcem boje na velmi krátkou vzdálenost, který je brutální a nekomplikovaný. Boje je prostředkem k přežití a proto musí být co nejjednodušší na naučení. Své poznatky shrnul v knize pro US Pobřežní stráž „How to fight tough“.

Takže jaký závěr plyne z výše uvedených informací? Neozbrojený boj musí být jednoduchý, efektivní a musí být použitelný pro muže i ženy rozdílných schopností a předchozích zkušeností. Musí být schopni získané znalosti použít ve všech možných prostředích a za jakéhokoliv počasí. A pravděpodobně nejdůležitější poznatek: je potřeba udělat cokoliv, abyste ochránili sebe a svou zemi.

Zdroj: časopis Martial Arts Illustrated, 2007, August