Dejiny zápasu (část 1-2)

Vytvořil: Matěj Novák | Rubrika: Zajímavosti | Vytvořeno: 19.1.2011 | Zobrazeno 3374x

*V tomto článku si řekneme něco o jiných systémech boje, příbuzných s jujutsu. Před pár dny se mi podařilo sehnat starou knihu o Řecko-římském zápasu (rok vydání kolem 1944). Jedna z kapitol této knihy pojednává o dalších formách zápasu, a jelikož je psaná velice čtivě, rozhodl jsem se ji ocitovat v původním znění. Dočtete se tam o jednom velice zajímavém faktu. Jak již asi víte, původní forma jujutsu připomínala spíše zápas, kde chyběly údery a kopy, které se přidaly do systému později. Mělo to svůj důvod – údery a kopy pro samuraje v plné zbroji, a do jiného samuraje v plné zbroji, neměly příliš smysl, ale aplikace pák, škrcení či hodů jej mohly zneškodnit relativně spolehlivě, protože těmto technikám nevadí, je-li člověk chráněn brněním anebo ne. A ačkoliv existovalo mnoho forem zápasu, jujutsu jako jedna z mála se dokázalo adaptovat na změněné podmínky a nestala se „pouze“ pouťovou atrakcí anebo sportovní záležitostí jako je tomu v případě jiných, níže popsaných, zápasnických systémů. Nyní tedy můžeme nalézt jujutsu jako sportovní formu, ale i sebeobrannou, či i tradiční, která se blíží formě zápasů prezentovaných při lidových slavnostech.*

Dějiny zápasu řecko-římského

Zápas jest jedním z nejstarších tělesných cvičení; jest obrazem boje člověka, jenž užívá výhradně svých přirozených zbraní, aby přemohl svého soupeře. O zápasu mluví historie všech národů. V šerém dávnověku byl člověk, pán tvorstva, odkázán v boji o svoje bytí pouze na tělesné síly, udělené mu přírodou, a až sem sahají stopy dnes tak vyspělého zápasnického umění. U všech národů, byť i nepěstovali sport a tělovýchovu systematicky, shledáváme se se zápasem jako druhem zábavy a projevem mužné síly. Zápas byl pěstován po celém světě, všude ovšem jiným, svérázným způsobem, účel jest však všude stejný: poraziti soupeře a učiniti jej bezbranným.

Soustavně začali zápas pěstovati staří Řekové, kteří jej zdokonalili, vynalezli chvaty a stanovili také první pravidla. Podle pověstí stanovil tato pravidla Theseus. Staletým pěstováním zdokonalili Řekové zápas tak, že jejich zápasnická škola jest až doposud základem pro všechny ostatní. V Řecku se zápasilo různým způsobem, jako ve stoji, v lehu, a užívalo se i bolestivých prostředků, jako kroucení a mačkání prstů, úderů, podrážení nohou atd. V zápase staří Řekové dosud předstiženi a ani dostiženi nebyli.

Ve starém Římě se pěstoval zápas v cirku, ale to byly již jenom nezdravé výstřelky z upadlého Řecka. Provozovali jej placení gladiátoři, kteří nehleděli na tělesnou krásu, ale pěstovali jenom objemná těla a hrubou sílu.

Z ostatních národů pěstovali také zápas staří Germánové, ale ne v takové míře jako Řekové a také odlišným způsobem. Ve středověku byl pojímán zápas též jako součást vojenské výchovy a byl hojně pěstován, hlavně šlechtou. O panu Lvu z Rožmitálu jest známo, že se na svých cestách potýkal v zápase s cizími rytíři. Ze zachovaných spisů ze 14. století (německých) i s obrázky je zřejmé, že i ve středověku se zápas pěstoval, byl to však zápas velmi hrubý, který byl spojen s kopanci, škrcením a podrážením nohou.

Vzkříšením staroklasické kultury, humanismem, byl vzkříšen i zápas. Ve Filanthropinech (výchovných ústavech 18. století) mu bylo vykázáno též čestné místo a když pak snahy filantropistů vykvetly v moderní tělocvik, zápas u porovnání s ostatními odvětvími tělocviku zůstal pozadu. Pouze ve Švýcarsku se zápas ujal a tam se také vypěstovala zvláštní škola zápasnická, tak zvaný „Švýcarský zápas" (Schwingen), který jest všeobecně pěstován statným horským lidem a chráněn jako národní majetek, na nějž jsou Švýcaři velice hrdi. Zápasy se konají v létě na volném prostranství při velikých lidových slavnostech, tak zvaných „Schwingfestech". K těmto slavnostem se scházejí obyvatelé z celého okolí a zápasí o mistrovství okrsků a kantonů. Při tomto zápasu se mohou zápasníci chytati za oblek.

Atleti ze řemesla se objevují ve Francii, vystupují veřejně jako siláci a vyzývají k zápasu o veliké odměny, mají svou akademii, kde cvičí a kterou se řídi. Největší oblibě se těší zápas v jižní Francii, zemi slavných mistrů. Francouzi pěstují zápas tak zvaný řecko-římský, který sestává z chvatů pouze od pasu nahoru, bez zakročování nohou. Zdá se, že tento název není správný, jelikož Římané přijali zápas od Řeků a sami jej nevynalezli, řecká škola pak byla jiná, nežli jaké se atleti francouzští přidržují.

Němečtí turnéři přijali tento způsob zápasu za svůj a nazvali jej německým zápasem, oproti švýcarskému, který připouští útok na nohy. O zápase mluví historie všech národů. Generace, které prožily počátky našeho sportu a sledovaly jeho vývoj, znaly až do roku 1893 zápas pouze jako vyumělkovaný, vypočítaný na zevnější efekt různých zábavních podniků, cirků apod., beze všech přesných pravidel a vymezených řádů. Téhož roku uchopili se francouzští sportovci věci a stanovili přesná pravidla a zvláštní treningový systém, zakázavše veškerou surovost. První mezinárodní zápas stylu řecko-římského konal se v Paříži v listopadu roku 1898 na podnět časopisu „Journal des Sports" s velikým finančním i morálním úspěchem; odtud se šířil pak se všemi pravidly přes Belgii, Holandsko a Německo do Anglie, Ameriky, Ruska, Rakousko-Uherska, Dánska a Švédska. Zvláště v Rusku doznal velkého rozšíření. Tam pomocí mecenášů vychovaly různé atletické ústavy (akademie) ruské veličiny zápasnické světové pověsti. Několik členů této zápasnické společnosti dobylo svými výkony nehynoucího jména v historii zápasnického i vzpěračského sportu. Nejslavnějším z nich byl Faouët mladší. Z tehdejších zápasnických veličin velmi málo se mohlo pochlubiti, že jej překonaly. Faouët mladší zemřel roku 1879 v Bordeaux ve stáří 29 roků. Z ostatních byli slavnými: Milomme, vynálezce chvatu spodního trhnutím se strany v pokleku (ceinture-ramassement de cote á terre — Aufreißer von der Seite), dále Picard, který svým chvatem ramenozvratným (tour de bras — Armzug über die Schulter) uváděl soupeře v zděšení, a konečně bordcauxský zápasník Felix Bernard, žák Faouëtův, jenž šířil slávu svou i svého mistra uměním zápasnickým a kterého počítali k nejlepším zápasníkům, které Francie kdy zrodila. Z mladších zápasníků francouzských (okolo 1870) měli zvučná jména Fournier, Doublier, Christol a Rigal, mimo Francii též v Německu, kde našli rovnocenného soupeře v Karlu Absovi, zakladateli zápasnického sportu v Říši německé, který zemřel roku 1895, zanechav výtečné zápasníky ve svých žácích Arnoštu Roebrovi, Jindřichu Eberlovi, John Pohlovi, Jakobu Kochovi a jiných. Od roku 1898 jsou pořádány ve Francii, kolébce to zápasu řecko- římského, každoročně mezinárodní zápasy o mistrovství světa, Francouzi jej přinášejí pak do Finska a Estonska (Reval), kde nabývá rychle půdy a veliké obliby. Z uvedeného jest patrno, že hlavní zásluha o zmodernisování starověkého zápasu náleží Francouzům, kteří nejenom tento ušlechtilý sport povznesli, ale i očistili přesnými pravidly od středověké surovosti, učinivše jej přístupným nejširším vrstvám.

V Čechách, jmenovitě v Praze, kde jiné atletické cviky a cvičení s činkami se těšily již okolo roku 1890 všeobecné oblibě, začal býti pěstován zápas slohu řecko-římského intensivně teprve po návštěvě slavných zápasníků Christola, Jagendorfera, Doublicra a Pierriho, kteří svým uměním získali u nás několik nadšenců pro sport zápasnický, jimž čeští sportovci děkují za dnešní rozvoj tohoto sportovního odvětví. Byli to zejména naši staří průkopníci těžké atletiky J. Balej a Fridolín Hoyer; později se k nim přidružil Ant. Bína. Tito založivše nepatrný kroužek atletů a přeměnivše jej po čase ve větší klub, pěstovali mimo cvičení s břemeny též racionálně zápasnictví a vychovali řadu dobrých borců. Ježto tenkrát ještě nebylo přesných pravidel zápasu řecko-římského, byl vzat za podklad zápas na celé tělo, z něhož některé chvaty, jako křižní, břišní aj. spadaly do stylu zápasu francouzského (řecko- římského). Když se k nám po čase dostala přes Německo pravidla francouzská, jejichž názvosloví se používalo až do prvních let tohoto století po celé pevnině, doznalo zápasnictví, získavší postupem času mnoho cvičenců a ctitelů, svého nynějšího rozvoje. Někteří čeští zápasníci, věnovavše se cele tomuto umění, získali v mezinárodních soutěžích, ať jako amatéři či jako profesionálové, mnoho význačných úspěchů, jimiž proslavili jméno českého sportu. Nová doba, jež se snaží tělesnou kulturu povznésti ve všech směrech a ve všech vrstvách našeho národa, pomůže snad i zápasu k větší oblibě a rozšíření, jako se stalo v mnohých jiných zemích, což jest naším upřímným přáním.

Zdroj: František Menšík: Zápas řecko-římský (1. vydání 1944 v naklada­telství Melantrich)

• jk-